Husova kazatelna

KAMENY U ŽEMLIČKOVY LHOTY NA ČERTOVĚ PAHRBATINĚ

(sev. od Milevska – mezi nimi i tzv. Husova kazatelna)

Jeli jsme sem zvědaví, ale i nedůvěřiví, neboť jsme slyšeli o kamenu zvaném „Husova ka­za­telna“, že to bylo obětiště a že kámen má dodnes špatné vyzařování. Při první prohlídce nej­bližšího okolí se nám však místo velmi líbilo a okolní kameny nás svou energií přit­a­ho­valy. Proto jsme po prohlídce místa udělali rituál u „kazatelny“, abychom se vědomě spojili s míst­ními energiemi a zjistili, jak to tedy je. Měli jsme tyto zážitky:

Verča: „S mým tygříkem jsem zjistila, že kámen zvaný ‚Husova kazatelna‘ nemá žádné ener­gie, ani dobré, ani špatné. Tak jsem se rozhodla, že ten kámen zapojím k ostatním. Ale proto­že jsem se neporadila s mým zvířetem síly, nezvládla jsem situaci a začalo mi být špatně. Pak jsem se s pomocí tygříka snažila zotavit. Ale moc se mi to nedařilo.

Namu: „Cítím, že stojíme na velkém kamenném masivu, který vyzařuje dobrou, silnou ener­gii. Je to místo síly; síla Země zde vyvěrá na povrch. Kazatelna sama nepůsobí negativně, ne­pů­so­bí však nijak. Spíš prázdně, odpojeně, jakoby sem ani nepatřila. Napadá mne, že bychom ji měli zapojit zpět do soustavy kamenů, třeba dalším rituálem se zpěvem. Deva místa září bíle, spokojeně.“

Eva: „Kazatelna se mi jeví jako kámen odjinud. Nemá stejný druh energie jako ostatní ka­meny.“

Mezi tím přišli další přátelé, a to se hodilo, abychom udělali zapojovací rituál u Kazatelny, se zpě­vem:

Eva: „Snažila jsem se prázdný kámen probudit, což se povedlo. Vypadal, jako když se rozsví­til, a velmi se divil, co se to děje. Měl radost a hned se spojil s ostatními kameny.“

Namu: „Atmosféra okolo kamene se prosvětlila. Kámen se „divil“. Jako bychom mu dali jisk­ru nového života.“

Udělali jsme mandalu ze šišek a řebříčku. Při další návštěvě za dva dny znovu zpíváme, pro­bou­zíme:

Namu: „Zjeví se mi u kamene bytost tohoto kamene v podobě malého dítěte. Ptá se, co je jeho úkolem. Říkám, že má podporovat lásku a porozumění mezi lidmi, a aby lidé víc začali vnímat a milovat přírodu, aby mohlo dojít k přátelské komunikaci a radostné spolupráci všech.“

 

Ve vzdálenosti asi 30–40m od Kazatelny nás zaujala studánka s vodou na jednom ka­me­ni. Byla plná listí, a měla dokola celkem tři žlábky k odtoku. Vyčistili jsme ji, dodali čistou vo­du, Verča uvila věnec z řebříčku jako dárek, a udělali jsme tu též malý rituál:

Nejprve zpíváme, pak se nastavíme na komunikaci:

Namu: „Při zpěvu vidím odtékat černou energii. Potom vidím ve studánce tři malé víly, jak se há­da­jí, která je pro tu studánku příslušná. Dám jim proto návrh, že jim poradím. Víly ztichnou a čekají. Určím každé z nich jeden východ – žlábek – a vládu 4 měsíce v roce, počítaje od vánoc. Panna – bílá – na východě, žena – červená – na jihu, a stařena – černá – na západě. Kaž­dá ve své době nechť dá svou sílu do vody, již možno použít.“

Eva: „Přišly mezi nás nějaké malé bytosti, podobné skřítkům, a měly radost, že je studánka čis­tá. Toto místo je hned vedle polní cesty, kterou sem lidé přicházejí, a funguje proto jako vstup­ní brána. Prý by bylo nejlepší, kdyby se zde příchozí očistili vodou od špatných energií, dří­ve než půjdou k dalším kamenům.“

DALŠÍ KAMENY:

(Zážitky Namu – kameny jsem si tak pojmenovala spontánně kvůli jejich působení na mne)

„Čistič sedmistrom“: Zahnutý prostor v puklině kamene, lze prolézt a očistit se od ome­zu­jí­cích energetických vzorců. Vlez ze severu, východ, po východu posedět ještě na kameni před vý­chodem a dobít se.

Zážitek Evy s tímto kamenem:

„Puklina, která vytváří průlez, mi připadala jako cesta zrození. A protože mám z malých a úzkých prostorů nepříjemné pocity, měla jsem dojem, že se mi tu nabízí cesta k vyléčení. Cíti­la jsem, že je pro mne důležité, abych tou puklinou prolezla.
Druhý den jsem se odhodlala a vydala se ke kameni. Srdce jsem měla až v krku, špatně se mi dý­cha­lo. Chvíli jsem postála před kamenem a uklidňovala se. Pak jsem se vydala „se znovu zro­dit“. Průchod v kameni se trochu zatáčí a právě v těch místech je nejužší. Tam se mi zasek­la noha. Můj první pocit byla panika, že se odsud už nedostanu. Přesto jsem se dokázala zklid­nit a úspěšně vylézt na druhé straně. Bylo to úžasné! Z radosti se mi chtělo brečet, že jsem to do­kázala.
Celá léta jsem byla občas ve stavu, jako bych měla něco v krku, jako bych měla sevřené plíce. Teď to bylo pryč! – A dodnes, téměř rok potom, se to nevrátilo!“

„Mimozemšťan“: Tmavší velký balvan, neporostlý. Z východu je na něm vidět velký lidský obli­čej. Působí na mne mužsky a kosmicky. Dávám na něj temeno své hlavy, dělá mi to dobře. Pevnost ducha. Rozšířené vědomí.

„Chůva“: Na západ od „Mimozemšťana“, menší bochánek porostlý mechem. Sedí na něm váž­ka. Dává útěchu, klid, sílu maminčina pohlazení.

„Elektrárna“: Největší kámen blízko u vchodu ke kamenům. Také není porostlý. Jeho energie mne velmi elektrizují, až znervózňují. Působí ještě asi 2 hodiny po doteku, chvěje se mi tělo. Asi by to nebylo špatné, ale nečekala jsem to.

SHRNUTÍ:

Našimi rituály jsme probudili spící dimenzi, schopnou sloužit člověku při společném tvoření. Mís­to je nyní přívětivější (před tím nebylo nepřívětivé, ale spící) člověku, vítající ho. Bytosti mís­ta chtějí dát, chtějí být ale i vnímány a oceněny. Pokud lidé budou nevidoucí a budou se k mís­tu chovat jako k neživé matérii, bytosti zase “usnou“, tj. dimenze se zase oddělí.

Dou­fáme, že ne.

Může to být nový počátek ve vztahu člověka a přírody, počátek láskyplného, tvůrčího, radostného vztahu.

„Husova kazatelna je žu­­­lový viklan, na­chá­­ze­jí­cí se u Žem­lič­­kovy Lho­ty neda­le­­ko Petro­vic. Bal­van je vysoký sko­ro 3 metry a na hor­ní plo­­šině má asi 50centimetrovou pro­hlu­­beň. Ta byla čas­to na­zý­vána obětní mísa.

Pro archeologii tento vik­­­lan roku 1875 na­le­zl lob­kovický sta­veb­­ní ra­da Jan Pudil. Na něj bal­van půso­bil, podle již zmíně­né mísy, jako obět­ni­ce z pohanských dob, a snažil se pro toto tvr­­­zení nalézt něja­kou po­­věst, která by to po­tvr­­zovala. Bez úspěchu.

Kámen je opředen pou­ze jedinou po­věstí, díky níž získal i svůj název. Po­dle ní z tohoto vik­la­nu ro­ku 1413 kázal Jan Hus, když pobýval na ne­dalekém hradě Zvěřin­ci.

Husova kazatelna le­ží v chrá­něném úze­mí a on sám je chrá­ně­ným pří­rodním útvarem. V je­ho okolí je možné na­jít i další zajímavé vý­tvory, které lidská fan­tazie pojmenovala: Zka­menělá žába, Pecen chle­ba, Hřib, apod."

KPU Příbram        www.kpufo.cz/wpb/huso.htm