Megality v Portugalsku

DOLMENY,  MENHIRY,  MEGALITICKÉ KRUHY,  SKALNÍ ÚTVARY.  O ČEM ČASTO JSOU. – OSOBNÍ   ZKUŠENOSTI  ŠAMANKY.

1.1.   VĚDOMÍ   KAMENŮ  A  JEJICH   INFORMAČNÍ   ÚČEL

Menhiry, megalitické kruhy a dolmeny mají svůj účel v několika rovinách. Na jedné z nich je  možné je vidět jako poměrně trvalé tělesné nádoby pro vědomí. Naše lidské tělo je za živa také takovou nádobou - po smrti náš duch-vědomí toto časné tělo opouští. Kámen dává možnost, míti tělo z našeho časového pohledu téměř věčné - kámen vydrží mnoho tisíciletí, desetitisíciletí, dokonce i statisíciletí. Zdá se, že lidé v určitých úsecích naší minulosti to věděli a používali.

Víme z oboru léčení drahokamy a z rituální magie, že se např. krištály nabíjejí nebo programují k určitému účelu, že mají paměť i určitý energetický náboj. V modernější době se křemíkové krystaly používají jako základní jednotka paměti počítače. Zde u kamenů je podobný princip - jen v mnohem širším měřítku.

Duchovní dvojník člověka, jeho "naguál", jeho šamanské tělo, je možno vědomě zkopírovat a uložit do kamene. Naši předkové to dělávali z důvodů uchování vědění a moudrosti pro další generace. Jedná se ovšem o předky velmi, velmi dávné. Poslední, kteří tento způsob ještě částečně ovládali, byli stavitelé dolmenů, nejmladších megalitických staveb. Oni již však neuměli své duchovní tělo zdvojit, jejich duch se dostal do kamene až v okamžiku smrti. Toto se týká dolmenů a megalitických kruhů.

Je mi známo, že jsme se učili o vývoji člověka, a že je tento vývoj prezentován jako vývoj od primitivizmu k civilizaci. Na druhou stranu jsou ale známy legendy a mýty jiných národů, které mluví o kdysi dávném Zlatém věku, pozdějším Stříbrném, konče Železným věkem, ve kterém prý žijeme nyní. V každém případě je víc nových i starších nesrovnalostí v tradičním školském pojetí historie, než by se nezasvěcenci snilo.

1.2. DALŠÍ ÚČELY MEGALITICKÝCH STAVEB

Jedná se o zachycování, zesilování a přetváření energií vesmíru nebo Země. V kamenech jsou instalovány vzory vědomí. Ukotvení vědomí na planetě Zemi – pro národy, časy a pokolení, které rozvinuté lidsko-božské vědomí již nemají.

Kruhy slouží obvykle jako brány, kde se mohou určité vesmírné energie propojit s energiemi Země. Jsou to tedy – mimo jiné - místa komunikace.

Jednotlivé menhiry  a kamenné zídky zachycují a rozvádějí energii do okolí.

2.1.  KAMENNÝ KRUH U EVORY

V oblasti prastarého kulturního a kultovního města Evory, kde už i staří Římané postavili chrám bohyně Diany, je množství různých památek – i z doby dávno předřímanské. Jsou tu památky z doby tzv. megalitické – dolmeny, menhiry, cromlechy neboli kamenné kruhy.

Září 2000. Čtyři kilometry před setkáním s kamenným kruhem, který ještě ani nebyl vidět, se mi udělalo divně. Jako kdybych dostala nějaký energetický šok – třásla jsem se a bylo mi zničehonic do breku. Bylo to něco jako silné dojetí bez zvláštních příčin. Za chvíli mne to přešlo.

Později jsem delší dobu seděla vedle u auta a dívala se jen z povzdálí na tu věc, které se říká megality. Cítila jsem nevysvětlitelný respekt a potřebovala se přibližovat pomalu. Ještě nikdy jsem vědomě u žádných megalitů nebyla.

Potom jsem šla blíž, mezi okrajové kameny, a udělala malý rituál, abych vstoupila do kontaktu se zdejšími bytostmi, abych je pozdravila a zeptala se na účel našeho setkání. Zjevila se mi nad kruhem zářící zlatá koule. Byl to anděl, komunikátor, ochránce a koordinátor sil tohoto místa, a ukázal mi silné záření v hranicích kruhu, které jako světelný sloup vychází z hlubin Země a mizí někde ve výši. Je zde místo vyvěrání sil Země i příjmu sil z kosmu a zásobuje energoinformačně celé okolí. Země se zde snoubí s Nebem.

Země je zde přítomna především svým  ženstvím. I tento kamenný kruh je vchodem i východem do nebo z jejího nitra. Zde vyvěrá vědomí ZEMĚ a komunikuje s duchovními silami kosmických světů, s Nebem – partnerem. Určitá základní výměna je zajištěna postavením a energiemi kamenů, ale pokud jsou lidé schopni vědomě spolupracovat, jsou důležití pro přesnost, vyladění a určení energií. Hodily by se očistné meditace a zpěvy, eventuálně „tance energií“, merkaba.

Z kosmických světů zde pravděpodobně hrají velkou roli Plejády. Ale toto místo není jen branou mezi světy a dimenzemi jen pro Plejáďany, vyskytují se tu i návštěvy z jiných souhvězdí. Plochý kámen, který leží uvnitř kruhu, lze dobře použít jako „odstřelnou rampu“ pro své vědomí, má–li někdo chuť cestovat vzhůru.

Pozorováním přímo na místě lze zjistit změny sil při slunovratu, rovnodennosti či při úplňku a novoluní. Velmi čarovná atmosféra je tu především při úplňku, kdy jsou energie kamenů viditelně spojeny s měsícem – a nabíjejí se.

Mimo to má každý kámen své vlastní vědomí – své vlastní duchovní tělo – a určitý druh energie.

Všechny dohromady pak tvoří harmonickou jednotu různých sil. Mají v sobě zapsány vzory pro zdraví a pro harmonickou rovnováhu ve všech oblastech lidského bytí – společnost, viditelné i neviditelné okolí, časové cykly, komunikace s jinými světy. Každý z kamenů zastupuje určitý archetyp jako součást společenství – stařešinové, kněžky, léčitelky, cestovatelé, komunikátoři atd. Ten kruh kamenů je vlastně kruh „lidí“.

Kdo takové místo navštíví, může na sebe nechat kameny působit různým způsobem. Ony pak léčí tím, že předají svou energoinformační strukturu energetickému tělu člověka. Pokud o to někdo vědomě usiluje, je účinek větší. Nové vzory jsou pak člověku k dispozici a trvá to pár měsíců, než je plně zaintegruje do reality svého života. Tyto nové energoinformační vzory léčí člověka na všech rovinách – a doslova ho přivádějí k celistvosti tím, že rozšiřují jeho vědomí.

Protože je tu „místo otevřených dveří“ pro síly matérie i ducha, ovlivní tento aspekt mnohé návštěvníky.  Není to tedy náhoda, když po několika měsících někdo zjistí, že má schopnost širšího vnímání a chápání než dřív.

2.2. ZNOVU U KAMENNÉHO KRUHU

Září 2001. Elementární bytosti jsem znala z loňského roku, kdy mi též dávaly rady ohledně bylinek a vysvětlovali, kdo jsou,  jakou tu hrají roli, a vůbec jak je to tu myšleno. Bylo jasné, že jsme  jim vzácní a milí návštěvníci.

Před rokem mi vyprávěli, že jsou tu už odjakživa. Reprezentují síly a moudrost elementu země, a jsou tu tedy pořád. Poslední staletí a desetiletí se stáhli více do země, ale nyní je Země posílá zpět nahoru, a to ještě více nahoru než byli původně, z důvodů přicházejících transformačních změn. Víc mi k těm následujícím změnám prý nemohou říct.

Dále mi vyprávěli, že prý byly doby, kdy lidé ještě patřili k přírodě jako její součást, znali rytmy Země i rytmy Nebe – kosmu, a řídili se podle nich. Věděli, že jsou Bůh – Duch, který se vtěluje do matérie, aby prožil život v těle. Měli stálé spojení se svým vyšším já, žili proto tvoříc – prožívajíc. Ale to bylo úplně na začátku, a ta hmota ještě nebyla tak těžká, tak hmotná jako nyní. Panovaly jiné časoprostorové parametry. S postupným zhmotňováním však přicházela i větší závislost na hmotě, a s ní i touha tuto hmotu ovládat. Tam, kde lidé a skřítci žili dřív v původní harmonii jako rozdílné bytosti v přátelství, začal zhmotnělý člověk  tyto síly využívat a ničit. Proto se nakonec stáhli pod zem. Ale jinak se prý naučili od lidí mnoho věcí, jako např. hrát na housle, oblékat se, kouřit dýmku a podobné kulturní vymoženosti. Toliko skřítci.

Megality jako takové mne kupodivu tentokrát tolik neoslovovaly. Šlo jen stěží nastolit takový lidský kontakt s jednotlivými archetypy – osobami kamenů, jako před rokem. Měla jsem pocit jakéhosi strnutí a odchodu. To mne udivilo, a proto jsem se zeptala zlatého anděla kruhu, že co to znamená.  Dostalo se mi vysvětlení, že chtějí  ¨zemřít¨, tzn. uvolnit svá duchovní těla z materiálních těl kamenů a odejít do jiných sfér. – Chtěla jsem pochopit více, totiž, jak mám chápat, že v těch kamenech jsou lidé, kteří chtějí zemřít? Jak se tam dostali? Co si pod tím mám představit? – Podle výpovědi anděla, ochránce kruhu, byli tehdejší tvůrci vyspělé osobnosti, kteří šamanským způsobem dokázali zdvojit své duchovní tělo a jedno z nich dát do kamene (křemík – silicium – krystaly), aby v něm mohlo přetrvat věky a být orientací a léčbou pro lidi, chtějící se navrátit k harmonii se Zemí a Bohem. Pro dobu temna, kdy lidstvo bude muset hledat cestu ven ze slepé uličky, ve které se octne.

Kameny jsou tedy – mimo jiné – fyzická těla duchů našich předků, kteří tímto způsobem zachovávají své vědomí i moudrost  pro nás. Aby nám pomohli v těžkých dobách. Láskyplní tisíciletí stařešinové.

Bylo mi líto, že chtějí odejít. Ale že prý chtějí být před očekávanými změnami na Zemi pryč. Že mají někteří takové úkoly, že potřebují uvolnit energie svého double-vědomí k jiným, důležitějším účelům. A že se nemusím bát o vědění, to tu zůstane – ale to teplé, lidské, citové, co mne s některými kameny spojovalo jako s dávnými dobrými přáteli, to zmizí.

Udělali jsme šamanský rituál, jak si to přáli. Tedy nejdříve jsme se k tomu nemohli nějak dostat, až začalo pršet a já věděla, že to je o nás. Že už čekají. Tak jsme honem začali, abychom nezmokli. Za chvilku už nepršelo, duchové z kamenů k nám přicházeli, postupně, děkovali nám a s některými jsem ještě hovořila, než se vznesli vzhůru. Oheň i buben i naše přání a modlitby dobře pomohly, neboť duchové byli šťastní a vděční za pomoc. Odešla asi třetina kruhu.

XXY – POTUD ZVEREJNENO

2.3.  PODZIMNÍ ROVNODENNOST V KRUHU MEGALITŮ

V duchovní dimenzi tohoto kruhu bydlí obrovská Kobra. Je projevem, strážcem i učitelem, co se týče zdejších sil Země.

Dlouho jsem si lámala hlavu, co přesně a hlavně znamená časový bod podzimní rovnodennosti, ke kterému mne sem osud vždy přivede. Kobra mi ukázala, že jí tento den narůstají křídla a že se tím stává drakem, drakem pro štěstí. Křídla znamenají spojení s duchovními kosmickými světy. Je čas setkání jak na tomto světě, tak setkání mezi tímto světem a oním světem. Čas iniciací, čas smrti Ega, čas duchovního očištění a znovuzrození. Čas otevřených dveří. Čas láskyplného, ale i diplomatického setkání. Také je Slunce na 0° Váhy, čas, kdy každý sbírá zralé výsledky své práce a jde do setkání, nabídnout a přijmout.

Ráno lilo. Z Lisabonu přijela skupinka lidí k  jejich rituálu. Anděl kruhu mi řekl, že máme udělat rituál v kruhu v 15 hodin, kdy bude svítit slunce. A že máme ty Lisaboňany na ten rituál pozvat. Skupinka však byla promočená, a tak jsme se po výměně pozorností (buchty, čaj, svíčky, tyčinky) rozloučili a oni odjeli.

Ve tři hodiny bylo slunce a spousty turistů. Tři autobusy a několik aut. Ale, ve tři je ve tři, tak jsme sebrali odvahu a šli s bubny a didgeridoo a se spoustou dalších drobnůstek do kruhu. Vystavěli jsme rituální kroužek se svíčkou, vonnými tyčinkami, vodou, kameny a s našimi dalšími drobnými dárky. I my jsme se chtěli nechat obdarovat silami a možnostmi tohoto místa, takže jsme si tam položili i objekty, určené k posílení a posvěcení, abychom si mohli síly kruhu vzít s sebou v malém domů. Zahájili jsme rituál zavoláním čtyř světových stran (čtyř elementů) a duchů Země i Nebe. Pak jsme propůjčili své hlasy tomuto místu k očistnému projevu, a zpívalo nám to tak, jak jsme to ještě nezažili. Pak dva  bubnovali, a dva jsme šli „na příjem“.

Anděl kruhu nad námi a čtyři další velcí andělé okolo nás. Dělám MERKABU – aktivuji své světelné tělo a struktury Kristovy lásky. Zřetelně to tomu místu pomáhá v jeho působení, neboť i my zažíváme zvláštní energeticko-světelné stavy. Přitom mluvím s vědomím Země, kterážto se mi zjevuje jako žena se zlatými vlasy a nebesky modrým šatem. Ptám se na funkčnost kruhu, pokud všechna duchovní těla lidí z kamenů odejdou? Země mi odpověděla, že kruh bude mít stejnou sílu a stejné úkoly jako dřív – spojení Země a Nebe, energetické zásobování okolí, spojení s vědomím Země, elementární bytosti, Kobra. Ti všichni zůstanou, jen ti duchové lidí musí pryč.

Prý přestože většina schopností kruhu zatím zůstává, nachází se celý kruh v procesu rozpuštění a konce. Ještě několik málo let. – „Ale Země, jak můžeš ‚rozpustit‘ místo své síly, tvůj orgán? Co potom? Jak může zmizet místo síly?“

Odpověď bohyně byla: „Země je v akutních transformačních procesech, po kterých přijdou nová místa síly, nové struktury. Utvořeny podle mého návodu od ‚nových lidí‘, na nových místech a s novým obsahem. Magnetismus Země klesá a proto rozšiřuj merkabu, budete ji v příštích letech potřebovat. Bude potřeba mít schopnost vytvořit si vlastní elektromagnetické pole, až magnetismus Země nebude stačit. Blížíme se k bodu nula: konec a začátek. Je potřeba připravených lidí.“

Rituál jsme uzavřeli veselým bubnováním, které si přály zdejší elementární bytosti – skřítkové a víly. Radostně rejdili okolo nás.

Večer jsem usnula pro mne neobvyklým způsobem – okamžitě a nezadržitelně. Příští den odpoledne též. Cítila jsem léčivé energie, a že je musím v klidu vstřebat.

2.4.   ZIMNÍ  SLUNOVRAT  2001

Při první meditaci se dozvím, že bubnování v tento čas nemá moc smyslu – že bytosti, kterých se to týká, spí. A ke komunikaci s anděly buben potřeba není.

Jsem tu tentokrát s lidmi, kteří se rituálů neúčastní, takže jsem tu vlastně sama. Soustředím se tedy na své věci, a nechám si osvětlit mou životní situaci a změny, které mne potkaly. Cítím, že se můj život dostal pod jinou direktivu, na jinou kolej. Což je dobře.

Při jedné meditaci vidím průsvitného úctyhodného starce, který je vlastně Slunce – v těchto dnech umírá a zrodí se nový – dítě Slunce, nový rok. Říká, že na mne nezapomněl, a že s sebou bere některé věci, které už nepotřebuji. S sebou do smrti. Souhlasím. A děkuji.

  1. DOLMEN ZAMBUEIRA V   PORTUGALSKU

 3.1. PRVNÍ   SETKÁNÍ  -  2002  

Dolmen  je něco jako megalitická chýška (velké kameny se stříškou, znázorňující dělohu matky Země, na západě Evropy s úzkým dlouhým vchodem). Zdejší dolmen, Zambueira u Evory v Portugalsku, je místem působení vícero lidských duchů, kteří byli kdysi v lidském těle a pak zde zemřeli a nechali se zde pohřbít. Byl to úmysl, zemřít na tomto místě, aby duch mohl přejít z těla do kamene a měl tak místo svého fyzického působiště pro další časy. Sem chodili zemřít nejosvícenější, nejmoudřejší, tzv. starešinové. Nebylo však účelem udělat z toho hřbitov v našem slova smyslu - sem se chodilo na poradu, poučení, k iniciaci. Je to svatyně, místo spojení s předky, jejich zkušenostmi a moudrostí. Dodnes tu jsou a je možno s nimi komunikovat. Je to místo otevřených dveří mezi dvěma dimenzemi.

Poprvé jsem byla uvnitř jen pár minut. Nedařilo se mi vejít úplně do transu, neboť před svatyní se mezi tím nashromáždila mládež, která se též chtěla podívat dovnitř. Moji průvodci je prosili, chvíli počkat. Oni čekali, a čekali hlasitě. Já jsem zatím zjistila, že je tu přeplněno duchy, že jsou to zemřelí lidé, a že jsou v jakémsi chaosu, neklidu. Nepůsobili příjemně. Bylo zřejmé, že nevědí, co se děje. V jejich vědomí bylo, že se za nimi chodilo s úctou, na poradu, pro požehnání, k iniciaci. Tyto aktivity byly spojeny s určitým chováním tehdejších příchozích, kteří věděli jak se chovat, co přinést, jak dělat příslušné rituály. Nyní, po tisíciletích, přišli lidé s lopatami a vyhrabali jejich dolmen, který byl zakryt hlínou. Vystavili jej dešti, větru, slunci, ... a spoustě turistů s fotoaparáty. Nynější příchozí se nechovají podle žádných norem, kterým by zdejší duchové rozuměli. Proto ten neklid a napětí.

Jak již bylo řečeno, stavitelé dolmenů byli historicky nejmladší, kteří ještě dokázali zacházet s velkými kameny. Už ne tak dokonale jako starší stavitelé megalitických kruhů, ale přesto - od té doby se v nám známé historii tato schopnost ztrácí. Historicky starší megalitické kruhy byly vytvořeny inteligencí, která měla přehled i o věku budoucím, o smyslu civilizací a svobodné vůle .... dolmeny na rozdíl od toho byly studnicí moudrosti a poznání, byly místem brány mezi světy, ale vědomí tehdejších lidí bylo již omezenější. Proto byli duchové dolmenu takoví bezradní - opravdu si tu nynější situaci neuměli vysvětlit.

Telepatickou cestou jsem je požádala o prominutí, jak se s nimi zachází. Vysvětlila jsem jim současnou situaci Země a proč se dnešní návštěvníci chovají tak, jak se chovají. Požádala jsem je o shovívavost a o to, že jestli mají nějaké vědění a schopnosti, nám neznámé, at´ nám v zájmu Země a společného božího vědomí pomohou.

Jako mnoho dalších božích prostředků k transformaci a evoluci člověka jsou tu i dolmeny a podobné megalitické stavby pro naše osvícení, pro náš vývoj, abychom dokázali projít transformací od člověka intelektuálního, k člověku nové doby - k člověku osvícenému, vědomému, duchovnímu.

Osvícením ale život člověka nekončí, nýbrž teprve začíná - do té doby je člověk řízen spoustou nevědomých popudů, a je hříčkou svého vlastního nevědomí. V takovém stavu není divu, že člověk - lidstvo - světu i sobě škodí. Země je na pokraji ekologické katastrofy, a nový evoluční krok je nezbytně nutný. Jedním ze základů pro tento evoluční krok je spirituální zážitek jednoty všeho stvoření. Je dobré, být na tento okamžik připraven. Člověk příliš zachycený v různých myšlenkových sítích, člověk který nezpracoval své strachy a nepoznal sám sebe, člověk jako např. televizní divák nemůže jednotu celého stvoření pocítit, nemůže nezpanikařit při poznání boží nezměrnosti, plnosti a paradoxně prázdnoty bytí. Zažít sebe ve spojení s  nepojmenovatelným božím principem může jen bytost připravená.

Megalitické komplexy jsou z doby "před pádem člověka", resp. z konce této doby. Byly vybudovány, aby na konci bylo možné najít ten zdravý počátek, který by nám dodal původní vzory bytí pro ty oblasti, kde jsme mezi tím zdegenerovali a vyléčení nemůžeme najít. Nejde nyní o to, vracet se do doby megalitické. Jde o to, najít některé ztracené díly, poučit se, ozdravět, inspirovat se. Způsob žití v nám známé podobě je již sám o sobě nevyhovující a přežitý. Naši mladí trpí bud utkvělou představou o rodinném štěstí v rodinném domku, která nebere v úvahu obšírnost lidské podstaty a jeho působení, a proto zpravidla ztroskotá, nebo naopak "no future", nevidí před sebou žádnou žitou skutečnost, která by jim mohla být příkladem, a zahazují flintu do žita. Je pravda, že staré struktury se rozpadají a nenesou, a je pravda, že je třeba připravit nové. Můžeme se inspirovat u našich pradávných předků.

3.2.  DOLMEN  ZAMBUEIRA  - DALŠÍ  VIZE

Jsem v Čechách. Medituji si, jako každý den. A vnímám táhnutí k portugalskému dolmenu Zambueira u Evory.

Jsem tam. Sedím uvnitř, vedle mne mé zvíře síly, moje přítelkyně medvědice. Ano, stařešina je zde, všudypřítomný. Nevidím žádnou postavu, a nikdy jsem tu žádnou neviděla, ale vnímám jeho přítomnost, je jakoby všude okolo mne. Je možné ho vnímat uvnitř dolmenu i venku v jeho bezprostředním okolí.

Znám jej z mých minulých několika návštěv, kdy jsem jim pomáhala, ujasnit si aktuální situaci a vhodně ji vyřešit. Bylo tady tehdy mnoho lidských duchů, kteří čekali na své potomky, aby je poučili, ukázali cestu a různá tajemství života, i to nejvyšší. Živí sem chodili pro sílu, schopnosti, radu. Po uplynutí několika tisíciletí se však situace natolik změnila, že duchové nemohli nikomu udílet rady, neboť o nich již nikdo nevěděl a na nic se jich neptal. Proto došlo k rozhodnutí, že většina jich odejde za svými dalšími cíli, a že tu zůstanou pouze čtyři zástupci, o kterých platilo, že mají to nejkomplexnější vědění a zkušenosti. Tito čtyři duchové jsou tu, a přejí si, podat zprávu o jejich tehdejším životě, chtějí předat své poznatky a vědomosti, abychom my, jejich daleká budoucnost, našli zpět své kořeny, a abychom tím lépe pochopili a uchopili naši - i jejich - budoucnost.

Dozvídám se, že jeden z těch čtyř, se kterým se již znám, mne volá, abych přijala jeho zprávy lidem dnešní doby, protože prý čeká a čeká, ale mezi návštěvníky-turisty se, žel, nevyskytují lidé, kteří by byli schopni ho vnímat a vejít s ním do kontaktu. Utěšuji ho, že snad za nějakou dobu, až se lidé sem a tam dočtou o významu těchto staveb, že ho jistě navštíví i tací, kteří se budou snažit vnímat a naslouchat.

Pak mi ukázal škálu toho, co by chtěl dnešním lidem ukázat - jak žili, jak jedli, jak vnímali Zemi, jaký měli vztah k Duchu, jak vnímali sebe v tom všem, o čem ten jejich život byl. Vybrala jsem si tentokrát téma láska, partnerství, manželství. A pak jsem se dívala na to, co se před mýma očima začalo odehrávat.

Vidím skupinu lidí různého věku. Zaměřuji se na páry a vidím, že jsou tací, kteří touží žít s jedním partnerem, s tím k sobě patřičným, a že v takovém případe ten jeden jediný tu opravdu je a má tytéž touhy. Takový pár se pozná, poznají se na základě souznění svých tužeb a souznění svých osobních určení. Prostě je to tak,  nikdo o tom nepochybuje, těm dotyčným i jejich okolí je jasné, že to tak je. Pak tu vnímám ještě další, jiný vzor partnerství. Někteří jedinci mají touhu poznávat a tvořit s větším množství partnerů, chtějí se cítit jako „jednotka ve vztahu s jinou jednotkou“, a chtějí se poznat v různých vztazích, tedy postupně s různými dalšími partnery. Nechtějí se stát nedílnou součástí jednoho životního partnera, a ani nemusí - lidské cesty, touha duše po naplnění tím nebo oním způsobem, obě možnosti jsou legitimní a výrazem boží mnohotvárnosti. Též je možný totální vztah s partnerem stejného pohlaví či život bez partnera. Lidé vědí o mnohosti božích projevů, o tom, že se takto Bůh sám rozvíjí a poznává sama sebe, v mnohosti stvoření, ve které sám je účastníkem. Co tu není vůbec přítomno, je žárlivost. Není tu nikdo, kdo by měl „zaktivovanou duševní bolest“, jejich duševní stav působí harmonicky, beze strachu, naplněně.

Děti jsou fyzicky počaty poté, co si vyberou své rodiče a sdělí jim to mediálně – bezprostřední cestou. Většinou je pár srozuměn, a dítě je počato s jeho vědomou duchovní přítomností, kterou vnímají muž i žena.  Nikdy se děti nepočnou náhodně, a též počet dětí na osobu je nízký – v průběhu svého dospělého života mají lidé většinou žádné, jedno nebo dvě děti. Sexuálně – erotický život je však běžný – a nejsou kopy dětí, ačkoliv se nepoužívá žádná antikoncepce. To proto, že jejich pojmutí těchto prožitků a zkušeností je blízké tantrismu. Muži i ženy ovládají svaly a citlivost svých pohlavních orgánů v mnohem větší míře, než my umíme, známe a než si i dovedeme představit. Pokud se nejednalo o početí nového člověka, muž neejakuoval, nýbrž dosahoval orgasmů podobně jako žena – nejednalo se o vrcholný moment, nýbrž o vrcholný čas, a čas byl zároveň v tomto prožitku jaksi zrušen. „Orgastické vznášení se v bezčasovosti“, dala by se nazvat tato úroveň.

Osvícení v tom směru, jak se po něm pídíme dnes, nepotřebovali. Znali svůj duchovně-božský původ, znali reinkarnaci, a na rozdíl od nás toto nejen věděli, ale bezprostředně vnímali. Na rozdíl od mnohých dnešních nauk, kde je hmotný svět zatracován, by na něco takového ani nepomysleli. Země jim byla dočasným domovem, příbytkem duchů jejich i jejich bratrů a sester z minerální, rostlinné a živočišné říše, byla klenotem, kterého si vážili. Oni a vše živé, Země živá, vše bylo dílem božím, potažmo jejich vlastním – byli si vědomi svého poslání a úkolů zde na Zemi, které si v duchovní říši vytvořili, dříve než došlo ke všeobecnému zhmotnění. Základním postojem bylo, naučit se poznat všechny boží vlastnosti a aspekty právě v hmotném světě. Poznat je, jak se ve hmotě vyjadřují, a harmonicky integrovat do systému svého “já“, které se tím postupně stává – stále dokonalejším - Bohem ve světě.

3.3.   POSLEDNÍ  NÁVŠTĚVA DOLMENU – 2004

Už zdálky dolmen vypadá nějaký zašlý, šedý. Ale jinak, napovrch, je snad vše v pořádku. Naše čtyřčlenná skupinka se usadí na konci dlouhého vchodu, zapálíme tyčinky, připravíme sebe, buben a mouku a po otevření dimenzionální brány jsme připraveni ke kontaktu.

( pokr.příště )   STRANA ŠESTNÁCT

4.1.     KOMPLEX  MEGALITŮ  NA  KOPEČKU  U  ODRINHAS       

V Odrinhas, nedaleko historického městečka Sintra v Portugalsku, je kopeček s mnoha megality, uspořádaných do skupinek. Síly přicházející od Atlantiku pod zemí zde vyvěrají na povrch (síla Země), a usměrňovány pomocí megalitů (síla Ducha) působí do kraje. V megalitech je vtisknuta, vepsána idea, podle které se tyto síly ve svém působení řídí. To by bylo v principu.

Jaký je současný stav tohoto mohutného energetického rozvaděče? - Co se týče přicházejících sil od moře, jsou částečně blokovány podzemními sesutinami. Dříve zde byl energetický průchod pomocí podzemních vodních toků. Ale přesto je zásoba energie stále dost silná. Za to ideová stránka – totiž informace v megalitech – je značně poškozená a pomíchaná. Mnoho kamenů již není na svém místě, hodně jich je rozbitých, a hlavně – když je možno megality informačně nabít, lze je i informačně zabít, vlastně jsem chtěla říci -  zablokovat.

Na východní straně například bylo mezi kameny velmi deprimující husto, dokud jsem neobjevila a neodstranila příčinu – byly v nich zakleté duše lidí. Po staletí byly tyto duše zadrženy, zavřeny do kamene. Nemůžu říct, že bych tomu přesně „vědecky“ rozuměla. Ale magie byla v určitých dobách velmi populární a hodně se s ní dělalo. Tyto duše zde byly většinou ženské duše a ti, co měli pocit, že je musí zde zavřít, byli muži. Patriarchální společenství, kdy ženy již neměly rovnocenné postavení - když neposlouchaly, byly nebezpečné, neboť často ještě znaly svoji ženskou moc. Proto musely být zaklety. Duše jsem modlitbou a vhodným šamanským rituálem pomohla uvolnit, aby mohly pokračovat ve svých životních cestách.

Na vršku jsou dva veliké kameny, které nazývám králem a královnou, jeden veliký eukalyptus, a ležící obdélníkový kámen, působící jako oltář. I toto místo je zatížené lidským neštěstím, děly se tu v minulosti nepěkné věci. Zatím jsme jej čistili rituálem pomocí zpěvu, ale není to ještě v pořádku. Toto místo ještě čeká na vyléčení.

Další léčení jsem prováděla sama s jednotlivými megality, ke kterým jsem měla přístup. Jedná se o jemnohmotnou energetickou práci, která se dá provádět pouze ve stavu láskyplné komunikace. Je to náročná práce, při které je potřeba jasné vědomí a koncentrace. Zatím jsem pracovala blížeji pouze se třemi kameny. Další stovka ještě čeká.

4.2.    JAK SOUVISÍ MEGALITY SE ZAKLÁDÁNÍM  NOVÝCH SPOLEČENSTVÍ?                                         

Původní zdejší megalitická kultura byla svobodně matriarchální, což vyplývá z obrazů minulosti, které tu je možno zachytit. Pro začátek vynecháme otázku, kdo a jak zde tento energeticky – informační komplex, totiž megality, vybudoval.  – Vidím megalitový kopeček jako kulturní a spirituální centrum širokého okolí. Do všech stran jsou roztroušeny menší vesničky, kde žijí lidé volně a dobrovolně – žíjí kde si vyberou. Sice to vypadá jako usedlý způsob života, ale není tomu tak úplně. Na stovky a tisíce kilometrů daleko jsou podobná centra megalitických kultur, a poměrně dost lidí a často bylo na cestách, aby navštívili a poznali své daleké sousedy, aby spolupracovali a aby se eventuálně mohli rozhodnout, žít jinde. Samozřejmě podle nátury jednotlivého člověka mohl někdo být více usedlý a necestovat, jiný pak stále a rád pendloval po světě. Spirituální stránka jejich života byla daná přírodními cykly, které byly považovány za svaté. Čas byl vnímán jako krajina – čas byl veličinou hlavně kvalitativní než kvantitativní. Čas měl  svou hustotu, charakter, obsah, možnosti. Rozdílnosti kvalit času byly vnímány velmi pečlivě a svátky byly energetickými uzly v čase, různého druhu, podle něhož se s nimi muselo zacházet, neboť na tom byl závislý i výsledek. I prostor má svá energetická místa, i čas má svá energetická místa.

Jak tedy již bylo řečeno, někteří žili na místě, část obyvatelstva však putovala za setkáním, poznáním, a výměnou k lidem jinde, a též za důležitými úkoly, které se týkaly zachování rovnováhy sil na Zemi. Zde byly jejich trasy dané energiemi Země, ale též v tom rámci variabilní. Na vybraných místech jejich cest, která měla silovou a informativní působivost, tuto kultivovali, pečovali o ni a při daných příležitostech se tu setkávali s druhými kmeny. Některá z těch míst jsou ještě dnes poznatelná podle megalitických komplexů, menhirů nebo zvláštně působících skalních útvarů.

Protože o místech síly věděly mimo naší techno-civilizace snad všechny kultury, včetně rané křesťanské, najdeme na takových místech často i kaple a kostely, které byly staveny na místech, jež byla odpradávna svatá a uctívaná. Země má po svém celém "těle" taková místa, místa vyvěrání a působení specifických sil, a moudří národové se vždy snažily o tato místa pečovat, kultivovat je a užívat je ku prospěchu harmonie celku. Méně moudří národové tato místa později i zneužívaly pro své mocenské účely.

Byly tedy skupiny lidí, řekneme kmeny, a ty se přátelily a setkávaly v určitých ročních dobách na určitých místech, např. na vánoce a letní slunovrat, nebo při jarní nebo podzimní rovnodennosti. Vánoce znamená původně "svaté noci" a ty se slavily již dávno před křesťanstvím - jedná se o zimní slunovrat.

Měsíční fáze též hrály roli při vybírání místa a času, a též jiné hvězdné konstelace. Každé z těch svatých míst má své specifické energie, které se aktivují a modifikují podle stavu Země v určitém čase a podle hvězdných vlivů. Proto není úplně jedno, kdy taková místa navštívíme - muže to být na vrcholu jeho aktivace, nebo taky v době klidu. Podle toho má i silnější nebo slabší účinky.

Všechna ta různá místa jsou pak spojena dračími cestami, nebo-li energetickými liniemi. Je to nervový systém Země - má spoustu center, navzájem propojených a navzájem se regulujících, protože Země je jeden organismus. Nyní si snad dokážeme představit, jakou nerovnováhu vyvolají např. dálnice nebo přehrady, které nic z toho nerespektují.

Na místech častějšího výskytu megalitických staveb se v blízkém několikakilometrovém okolí nalézají ještě dnes kamenné zídky, které jistě již po staletí  slouží jako hranice mezi pozemky, které ale měly v pradávných dobách jiný účel: byly to vodiče a rozvaděče energie. Dnes už jsou jen tu a tam zbytky, civilizace je za posledních sto let stačila z velké části zrušit. Ale představme si, že nejméně několik tisíciletí byly v provozu a sloužily svému původnímu účelu.

Kmeny všech částí Evropy se znaly. Věděly o sobě, někteří jedinci pak cestovali i do poměrných dálek, zatímco se jiní pohybovali po svých obvyklých trasách. Řeč nebyla překážkou, protože hlavním dorozumívacím prostředkem bylo to, čemu bychom dnes řekli telepatie. Přímý přenos, beze slov.

Hlavním životním pocitem byla radost, zvídavost, důvěra, zakořeněnost v Bytí. U dospělých pak i pocit zodpovědnosti za harmonický vývoj, za postoj vůči Zemi, za budoucnost. Vědomí a znalosti o energiích Země byly obšírné, protože byly tehdejšími lidmi vnímány tak jak vidoucí vidí očima. Též astronomické znalosti byly značné, ty zas byly doménou mužů.

Všeobecně probíhal život především na psychicko - duchovní rovině jinak než u nás. Život byl cenným darem, možností, zkouškou, tvůrčím procesem a hlavně - ve svém fyzickém vyjádření sice omezen, ale cyklicky se navracející, a ve svém duchovním vyjádření nesmrtelný.