PŘÍRODNÍ BYTOSTI
ROZHOVOR S VELKÝMI ELFY
Hned při příchodu na louku mě očekává Bílý had, který chce, abych jej následovala.
Prosím, aby počkal, vykoupu se v potoce, zavolám medvědici a potom jdeme společně k velkému stromu, tomu samému, jako nedávno – ke Stromu světa.
Tentokrát ale cesta ve stromě nevede dolů, nýbrž nahoru až do špičky stromu. Tam se kolem nás shromaždují velké světlé vzdušné bytosti. Nepředstavují se, já bych je ale nazvala elfy.
Pozdravíme se a já vidím, že mají naléhavá přání. Poslouchám tedy.
„Vy lidé byste se měli s námi opět spojit, protože stav života na Zemi se pro všechny bytosti stal velmi zlý. Jdete si svou vlastní cestou a vůbec nepozorujete, jak jste se vzdálili pravému, krásnému životu. My, jako i jiné bytosti zde, nejsme pro vaše fyzické oči sice viditelní, přesto s vámi hledáme kontakt, protože jste se tak velmi vzdálili živému Stvoření. Neviditelné bytosti Země, stejně jako ty v těle, velmi trpí – a vy také. Hledáte štěstí a radost, lásku a zdraví a nemůžete je najít. Nechte nás, abychom vám pomohli! Mluvte s námi opět, proste nás o pomoc, my vám rádi pomůžeme! Sloužíme životu na Zemi.“
Rozuměla jsem jim srdcem, avšak má rozumová část nebyla úplně spokojená, protože si neuměla představit, jak bychom mohli prakticky využít jejich pomoc. Co bych měla lidem vyprávět? Že máme mluvit s elfy? Oni se mě přeci budou ptát: „K čemu?“
Tak jsem se zeptala: „JAK byste nám mohli pomoci? Ne, že bych o tom pochybovala, neumím si ale představit, v čem s námi můžete spolupracovat.“
Jako odpověď jsem dostala zprostředkovanou řadu obrazů – obrazů z místa, kde jsem právě pár týdnů pobývala, totiž z mojí zahrady.
Viděla jsem roj včel, který nevisel na velkém stromě, nýbrž na malém stromku ve výši hlavy. Pouze takto jsme jej mohli sebrat a vložit do nového úlu – na vysoký strom by nikdo z nás nelezl. V tom měli prsty elfové. Také ta „náhoda“, že jsem ten den, kdy se včely vyrojily, chtěla odpočívat v tom rohu zahrady, kde byly včely, ačkoli jsem tam již celé měsíce nebyla, a tak mohla vůbec objevit, že se včely vyrojily... nebyla žádná náhoda, nýbrž dílo elfů.
Vzpomněla jsem si, jak tříletý chlapeček, který u nás byl na návštěvě, spadl pozadu z dřevěné lávky dolů, 1,5 m hluboko. Přistál na rybízových keřích jako v náručí své matky. Kromě malého úleku se mu nic nestalo. Příroda v naší zahradě nás miluje, protože s ní zacházíme přátelsky a s úctou. Chrání nás. Prostě Prostor lásky…J
Potom jsem viděla, jak mi elfové a trpaslíci pomůžou najít na zahradě hlavní pramen. A jak mi ukazují, jak vést vodu, aby to bylo krásné a užitečné.
Viděla jsem obrovskou smuteční vrbu, pod níž v létě často sedáváme. Nikdy nenechá spadnout nějakou velkou větev, když pod ní sedíme, dokonce ani při silném větru. Ale když tam zrovna nejsme, občas nějaká ta větev spadne. Miluje nás, stejně jako my ji.
Viděla jsem, jak vodní víla zvyšuje kvalitu vody našeho pramene, aby byla ještě léčivější.
Vzpomněla jsem si, jak přilétl nějaký ptáček, aby tu jednu jedinou slívu, která narostla na velmi starém stromě, shodil k mým nohám. Zrovna v ten moment, kdy jsem byla pod stromem. Byla výtečná.
Poděkovala jsem velkým elfům a slíbila, že o nich podám zprávu lidem.
VZDUŠNÉ BYTŮSTKY
Na louce na mě už čeká medvědice a had, takže jdeme ke Stromu světa. Uvnitř kmene se vznášíme kousek nahoru, ne příliš vysoko. Přilétá k nám mnoho různých létajících bytůstek.
Některé mají podobu hmyzu, jiné motýlů, další ptáků. Vysvětlují mi: „Jsme strážci vašich myšlenek. My je čistíme, odstraňujeme nedobré a chráníme vás před cizími myšlenkami. Měli byste brát na zřetel, že existujeme. Potřebujeme přírodní prostory k životu, kouty a příležitosti, kde bychom mohli žít. Postarejte se o to ve větší míře. Ty už víš – staré, děravé dřevo, divoké kouty v zahradě, balík slámy, rákosí, budky pro ptáky.“ - „Dobře, tomu rozumím. Pokusím se to zprostředkovat lidem. Ale jak je to s mouchou domácí? Ty přivádějí lidi spíše k zuřivosti.“
„Moucha domácí má za úkol, stáhnout na sebe agresi lidí a další přebytečná vyzařování, čistí tak vaše prostředí.“
„Hm, když myslíte… A co elektromagnetické záření z mobilů nebo mobilních věží? Nebo co když na mne někdo myslí ve zlém, to taky je váš obor?“
„Ano. S elektromagnetickým zářením vašich mobilů moc nenaděláme, technická záření jsou na nás moc silná. Ale pokud spite, použijte starou osvědčenou peřinu. Ta to záření, i technické, částečně odruší. Ptačí či v tomto případě husí peří má speciální strukturu. Peřina je ve vaší současné době důležitější než v minulých dobách. Dříve se lidé peřinou chránili před zlými duchy a nepřátelskými myšlenkami. Dnes vás peřina ochrání ještě navíc před mnohými technickými vlivy.“
“To je skvělá informace, díky!“
Chci se pomalu rozloučit, ale zřejmě mají ještě něco na srdci. Poslouchám tedy.
„Pochopte princip Prostoru lásky, kde jsou všechny bytosti naladěny na to, aby vás podporovaly a ochranovaly. Hmyz a ptáci ve VAŠÍ zahradě budou svým zpěvem a šumněním svých křídel vytvářet čistý prostor bez škodlivých vibrací. Jejich křídla vytvářejí vibrace, pro vás prospěšné. Postarejte se tedy o to, aby hmyz i ptáci byli součástí vaší zahrady.“
„To je moc zajímavé. Měla jsem holoubka a milovala zvuk jeho křídel, když letěl. A také mám pocit, že zpěv ptáků aktivuje mozkové bunky, aspon mi to tak připadá. Děkuju vám, přeju hezký čas a aby hodně lidí zakládalo své Prostory lásky.“
SKŘÍTKOVÉ, KOČKA A HOLUBICE
Přijela jsem k mámě na návštěvu, na vánoční svátky. Přivezla jsem si s sebou mladou poraněnou holubici. Našla jsem ji před čtyřmi týdny před domem, vzala do svého bytu a doufala jsem, že ji brzy zdravou propustím. Dávala si ale na čas a stále nelétala, tak jsem ji musela vzít s sebou.
Moje maminka má kočku, která ráda loví. A ta kočka je zvyklá spát u mě v posteli. Ale u mě v pokoji je ted holubice, volná, bez klícky. Co mám dělat?! Ač je mi to líto, kočka nesmí ke mně do pokoje. Jiné řešení nevidím. Až...
Na první šamanské cestě po příjezdu děkuji domu, vrbě, zahradě a pramenu za jejich přivítání.
Náhle vejdou nečekaně do pokoje moji přátelé zdejší skřítkové, postaví se přede mě v řadě a stěžují si: „Vůbec o nás nepíšeš, jak jsi slíbila.“
V rozpacích jim odpovídám: „Protože mám příliš málo materiálu. Jak spolupracujete s lidmi? Vím toho o vás příliš málo.“
Nato jde jeden k mé holubici a říká, abych neomezovala tu kočku, že holubici před ní ochrání. Že prý kočka skřítky vidí. Další dva skřítci se k němu přidružují a všichni tři chtějí hlídat holubici. Dobře, děkuju!
Takže jsem pustila kočku ke mně do postele. Byla tak šťastná a soustředěná na mě, že si opeřence zpočátku vůbec nevšimla. Ale potom! Jakmile ji spatřila, vyvalila oči a její tělo se napnulo, jakoby ke skoku. Uj! Položila jsem dlan na její oči, ale ona se vyhnula. To jsme párkrát zopakovaly, až to pochopila a lehla si zpátky do peřiny.
Od té chvíle to bylo bez problémů. Kočka i holubice se chovaly, jako by ta druhá neexistovala. Ke konci mého pobytu, když už se holubice naučila létat, nastal spíš opačný problém. Holubice chtěla být u mne a kočka také, takže se párkrát stalo, že se holubice pokoušela kočku ode mne odehnat. Pak jsem se svou holubicí odjela domů. Po dalším měsíci už na tom byla tak dobře, že jsem ji mohla vypustit.
Život s holubicí byl úžasný. Milovala mne a projevovala svou náklonnost různým způsobem. Něžně mne pusinkovala svým zobáčkem, a když se naučila létat a měla tím svobodu pohybu, strávila skoro celý den u mě na stole. Když se jí zdálo, že už příliš dlouho píšu na počítači, začala se tvrdošíjně procházet po klávesnici a nebyla k odehnání. Ke spaní mě volala k sobě na polici, a když jsem nešla, slétla ke mně dolů a spala u mě, s mým nosem pod jejím křídlem.
Byl to krásný čas s holubicí. Byla statečná a velmi něžná. Naučila mě vidět ptáky novým způsobem.