PŘÍRODNÍ BYTOSTI
Na myšlenku, že s přírodními bytostmi se dá komunikovat stejným způsobem jako s bytostmi, které potkávám na šamanských cestách, mě přivedly knížky Marko Pogačnika. Zkusila jsem to – a funguje to! Paráda!
LÉČIVÉ ROSTLINY
Nejprve jsem chtěla tímto způsobem poznat léčivé rostliny. „Založila“ jsem vedle své louky v paralelním světě bylinkovou zahrádku. Samozřejmě vím, kde a kdy jaké rostliny rostou a jak vypadají. Založila zde znamená: vytvořila silou své myšlenky.
Zahrádku navštěvuji hlavně tehdy, když potřebuji radu ohledně léčení pro mne, rodinu nebo klienty.
U květinové brány všechny srdečně pozdravím a přednesu svou záležitost: „Moje máma má bolesti v koleně, kdo z vás mi může pomoci?“ Můj pohled přitáhne jedna z rostlin, a vida ji, je to cibule!
„Ty? Ach tak, obklady, rozumím. Děkuju. Ostatně, děkuju, že jsi mi pomohla při problémech s plícemi. Bylo to velmi rychle pryč. Mohla bys mi říci, jaké jsou tvé síly a jak by tě lidé mohli nejlépe využít?“
Před rostlinou se objeví baculatá babička. „Vidíš, jak vypadám? A jsem ostrá, co?“
„Ano, vidím. Ty obaluješ a chráníš, není-liž pravda?“
„Správně. A protože jsem slizovitá, chráním sliznici, to znamená všechny vnitřní pokožky. Nevpustím škodlivé látky do tkání. Proto jíte rádi cibuli k masu. Ale vařená už nemám moc velké účinky.“
„Dobře. Rozumím. Ale jak jsi mi pomohla při tom zápalu plic, nebo co to bylo?“
Babička se usmívá, sáhne za sebe a vystrčí před sebe malého zeleného chlapce. „To je můj syn.“
Chlapec je zelený a tak nějak špičatý. Vypadá ale, že se se mnou nechce vůbec bavit. Podívá se na mne a zmizí opět v cibuli. Babička však pokračuje: „Zelené duté stonky jarních cibulek mají zvláštní sílu. Umí vyhnat zimní látky.“
„Zimní látky?“ podivím se tomu výrazu.
„Ano, na podzim jíte přece ovoce a různé lesní plody, které jsou většinou sladkokyselé. A v zimě jíte hodně tuku. To jsou látky, které vaše tělo v zimě potřebuje, ale jaro je doba přechodu a je dobré naladit tělo na teplejší čas – zimní látky musí pryč. K tomu je velmi vhodný můj milovaný syn.“
„Ach tak. Zimní látky. To je velmi zajímavé. Ano, to souhlasí, ted na jaře nemám už chuť na sušené ovoce a ořechy. Na podzim jsem se jich však nemohla nabažit. Pomohly mi tedy ty jarní cibulky, které jsem včera snědla?“
Babička kývne, ale už se na mne nedívá, protože začala plést. Působí velmi klidným a stabilním dojmem.
„Děkuju, babičko cibule.“
Ještě jednou kývne, podívá se na mě a usměje se. Odcházím.
Příští den bych se chtěla blíže seznámit s dalšími rostlinami:
„Kde je měsíček? Ach tady jsi! Krásný den ti přeju! Ukážeš se mi? Ráda bych tě lépe poznala. Jaké máš síly?“ Z květu měsíčku se vynoří postavička atraktivní ženy, vypadá jako zralá, sebevědomá a samostatná žena. Má cípaté oranžové šaty, posadí se na okraj květu a baví se se mnou:
„Přináším lidem sebedůvěru a osobní sílu. Proto se hodím tělesně při zraněních, problémech s játry, hormonálních poruchách a pro všeobecné posílení. Duši přináším odvahu a sílu.“
Jsem z ní nadšená. „Ty se mi moc líbíš. Těší mě, že tě blíže poznávám. Piju totiž často a ráda čaj z měsíčku. Až budu pak opět při normálním vědomí, budu na tebe vzpomínat a namaluju tě. Bude ti to vhod?“
Malá bytůstka vyskočí, radostně se zatočí, také proto, aby se mi ukázala ze všech stran, tleská rukama a volá: „Výborně! Potom bude ještě více lidí vědět o našich léčivých silách! Jen to udělej!“
„Prima, děkuju. Trochu se ještě podívám po zahrádce, třeba chtějí i jiné...“ Dříve než mohu dokončit větu, volá mě k sobě kopřiva. Zelený mužíček, se špičatým zeleným kloboukem, roztřepanými kalhoty a košilí, se mi představuje:
„Dávám rezignovaným, unaveným a slabým lidem mou sílu, a ta je...“ - otočí se na patě - „ nenechat si líbit faleš a umět se bránit. Vyvádím lidi z podřízenosti a naučeného přitakávání. Nechávám je zřetelně pocítit, když něco nechtějí. Dobré, že?“
Musím se smát. Je prostě legrační.
„To je skvělé, děkuju ti. Děkuju ti za tvou pomoc, protože jsem už často pila čaj od tebe, ale nevěděla jsem, co máš za sílu. Opravdu pozoruhodné!“ Ukloním se, a s veselým pohledem se dívám dál kolem sebe.
Moji pozornost vzbudí velký kvetoucí keřík šalvěje. Z něj vystoupí krásná žena středního věku, v tmavě modrých, dlouhých přiléhavých šatech. Je štíhlá a vypadá velmi ušlechtile. Pravá dáma.
„Zdravím tě, šalvějko, ráda tě vidím. Povíš mi, jaké máš síly?“
Šalvějová dáma vypráví: „Jak víš, snesu jak zimu, tak horko. Moje chuť je jak libá, tak i přísná. Já jsem střed. Snáším extrémy a sama jsem střed. Ve formě čaje či v podobě bachových květů posiluji schopnost zůstat ve svém středu a nenechat se převálcovat vnějšími vlivy. Omezuji extrémní vlivy všeho druhu, protože jim dávám hranici.“
Jsem skutečně příjemně překvapená, jak geniální Stvoření je. S úctou se ukloním před šalvějovou dámou a říkám sice prostě, ale z plného srdce: „Velmi ti děkuji.“
Potom se opět rozhlížím kolem.
„Á, sedmikráska! Dobrý den!“ Ukazuje se celý koberec sedmikrásek a mnoho malých bytůstek se na něm činí. Zpozorují mou přítomnost, nepřestanou ale se svou bujností. Vypadají jako větší děti, krátce před pubertou, bez velkého rozdílu mezi chlapci a děvčaty. Děvčata mají copy a krátké sukně, chlapci krátké kalhoty, všichni ale vypadají sportovně a zdravě a jaksi mi připomínají tělocvik ve škole. Skáčou z květu na květ, radostně a obratně vytáčejí salta ve vzduchu. Tady není třeba mnoho řečí. Z obrazu je jasné, k čemu jsou dobří: pro vitalitu, tělesnou sílu a obnovu sil. Vím, že tam, kde je trávník stříhaný, rostou hodně a snesou skoro všechny podmínky. Viděla jsem je kvést dokonce i v lednu.
Ti malí ve mně budí mateřské pocity a já je pozoruji spokojeně, jak dobře se jim daří, tak jako matka se hrdě dívá na své děti.
Další na řadě je kostival. To je rostlina, kterou naše evropské národy znají jako největšího hojitele kostí a ran. Kostival je jako bio-lepidlo, nebo lépe řečeno, lepidlo pro živé tkáně. Zlomené kosti, natržené šlachy, zraněné svaly – to jsou jeho hlavní oblasti působení. Jednou jsem také četla o vyhojení čelisti, rozežrané rakovinou.
„Dobrý den, kostivale! Mám radost, že tě tu potkávám! Mám velkou úctu ke tvým schopnostem!“ Přitom musím myslet na naše štěně, které bylo právě měsíc staré, když si zlomilo nožičku. To malé stvoření jednoduše nedokázalo být v klidu, neustále se pohybovalo, pokud zrovna nespalo. Bylo velmi obtížné udržet zlomenou nohu v klidu. Zvěrolékař to jednou nesprávně ošetřil a kromě toho vyprávěl cosi o dvou měsících hojení a o pravděpodobnosti trvalého postižení... Každý den jsme doma odvázali dlahu, dovnitř jsme přiložili nastrouhaný kořen kostivalu a opět celé zavázali. Kost se zahojila během pouhých 10 dnů a náš strach, že by pejsek mohl celý život kulhat, se proměnil ve velkou radost nad společně podařeným dílem.
„Mohl bys mi ukázat, co se skrývá za tvými schopnostmi?“
Malý mužíček ukazuje prstem na svůj klobouk. Klobouk má formu květu kostivalu a je právě tak fialový. Od špičky klobouku se táhne světelné vlákno nahoru k obloze. Zajímavé. Kostival má spojení s nebesy. Co to asi má znamenat?
„Většina lidí se zraní, protože právě něco dělají nebo na něco myslí, co neodpovídá jejich určení. Pomáhám jim nazpět na cestu jejich určení, takže zranění se potom může rychleji hojit. V těchto případech nejste při svém konání zcela u věci. Vaše duše je nespokojená s tím, čemu rozum věří, že musí dělat.“
„Děkuju, kostivale, hmm, to je velmi zajímavé. Ale teď se už musím rozloučit. Buben volá a já jsem plná nových poznatků, které bych chtěla dát na papír. Díky. Bylo mi ctí.“
Otočím se ke všem rostlinám v zahradě, rozpřáhnu ruce a volám na rozloučenou: „Děkuju vám, vy milí, na viděnou příště!“ a projdu květinovou bránou zpátky na louku.
HOUBY
Bílý had mě zase zve, abychom šli ke Stromu světa.
Tentokrát nás to zavede do kořenového systému a tam dál na severovýchod, až zastavíme.
Kolem nás jsou malá bodová světýlka, v nichž poznávám mikroorganismy-houby-plísně. Vyprávějí mi:
„My jsme základ života. Tam, kde nejsou žádná živá stvoření, tam jsme ještě my jako udržovatelé života. Byli jsme tu na začátku a jsme znovu tam, kde jste život zredukovali do té míry, že už tam nemohou žít ani baktérie. Neměli byste nás ničit, protože máme důležitou funkci. Udržujeme a připravujeme půdu pro život.
Podobně ve vašich tělech. Tam, kde je blokován proud energie nebo kde se nachází chemická poškození, tam jsme ještě my, abychom udrželi život. Neměli byste nás ničit chemicky. To vám ve výsledku nepomůže. Pomáháme vám odstraňovat z těla chemický odpad a těžké kovy, nebo jednoduše držíme „stráž“ v místech, kde je ve vašem těle blokovaná energie, aby tato místa úplně neodumřela. Máte možnost se k takovým místům obrátit s láskou a pozorností a tím nás učinit přebytečnými.
Všímejte si nás víc a vězte, že jsme částí božího Stvoření, v němž neexistuje nic nesmyslného. Podporujte nás, a společně budeme udržovat život.“
Bylo mi to jasné, takže jsem neměla žádné další otázky. Tak jsem se rozloučila a vrátila se se svými přáteli na louku.
