Kdybych měla říci, jak na mne tato slova „ovládání emocí“ působí, tak takto: energie jdou dolů. Přičemž vím, že když čtu pravdivé, důležité věci, jdou nahoru, jako např. u větší části knih Anastasie.
Pokusím se rozebrat tuto tematiku, tak jak jí rozumím v současné době.
EMOCE. Co jsou emoce?
Emoce je cizí slovo, které ve svém původním významu znamená “pohyb zevnitř“. Rozumím tomu jako vyjádření duše, nebot to, co je uvnitř nás, je naše duše. Pokud se tato duše projeví navenek, říkáme tomu emoce.
Žiji v moderním sídlišti, a nedaleko je mateřská školka. V domě je asi 20 dětí, které postupně, podle věku, chodily do školky. Měl byste slyšet, co většina z těch dětí dělá za kravál, když je ráno jejich matky táhnou do školky. Ty děti nemají ještě rozum, aby vědomě pochopily, že jsou odkládány do tohoto masového zařízení, aby se staly jednou poslušnou masou. Ale ony to CÍTÍ, a cítí to tak jistě, že ani vysvětlování, ani vyhrožování a trestání je nepřesvědčí, že to je pro ně dobré. Ony chtějí být u maminky, tak jak cítí, že je to pro ně dobré. Jejich křik – aspon do té doby, než si zvyknou – jsou emoce, které rozhodně NEOVLÁDAJÍ, a přesto je pozitivní, že se brání, i když nám s tím jdou na nervy.
Je to boží jiskra v jejich duši, která jim dává v životě tu nejpravdivější orientaci. Pokud tyto děti nemají strach nebo nejsou jinak zmanipulované, pak tuto vnitřní pravdu vyjadřují – vyjadřují své emoce.
Pocity v mé – boží – duši považuji za nejcennější nástroj k poznání pravdy. Ano, na rozdíl od dětí mám již vyvinutý intelekt, rozum, ale to jsou pouze nástroje k utřídění informací, nikoliv k poznání jejich skutečné hodnoty.
Co ale dělá dnešní člověk? – Po systematickém potlačování pocitů a upřednostnování rozumu dnešní člověk zpracovává informace hlavou, pouze hlavou, tudíž nemá možnost, jak si zpracovávané informace ověřit ohledně jejich pravdivosti a důležitosti. Má spousty dat, ale jak už jste možná sami zjistili, vše se dá logicky dát dohromady, i naprosté nepravdy.
Orientace zevnitř mnohým lidem naprosto chybí – a to jsou často ti, kteří své emoce ovládají, nebot žádné nemají.
Je lehké, ovládat své emoce, když je člověk necitlivý a zavřený sám v sobě.
Ale řekněte, jak má člověk s duší zůstat klidný, když zažívá krutost a bezohlednost vůči životu?
Chci říci: Zatím jsem se nesetkala s člověkem, který by ovládal své emoce v pozitivním smyslu, snad jen u Anastasie. Vše ostatní – včetně a právě v duchovních kruzích – je násilné potlačování boží pravdy v člověku. Totiž: aby člověk své emoce zvládal, tzn. aby s nimi konstruktivním způsobem dokázal zacházet, na to své emoce musí nejprve poznat, dovolit, připustit. Přiznávám, je to bolestné, a je to chaos. Nejdřív. Po dlouhé době potlačování je to, co trápí naši duši, neprotřídění, nevědomé, a když to začne vycházet napovrch, je to něco jako potopa nebo záplavy. Ale musí se to vyčistit, utřídit. Pak teprve je člověk schopen rozeznat, které jeho pocity jsou pravdivé, pravé boží takříkajíc, a které získal uměle.
Např. když dítě řve že chce cukr, jistě to nepochází z jeho duše, ale z naučených závislostí, a to je něco jiného. Toto zásadní rozlišení mi v dnešních duchovních návodech a naukách chybí.
Důležitý krok v pomoci lidem k uvědomění a zduchovnění je ukázat způsob, jak své pocity připustit, pročistit, jak s nimi zacházet. Neměl by vzniknout dojem, že potlačování emocí vůlí je nějaké řešení. Maximálně je to nouzové řešení, ale žádné trvalé.
A co nám poví čeština? City, pocity.
City jsou něco, co máme. Co je nám vlastní. City jsou schopnost, kvalita. Schopnost sou-citu, mateřský cit... atd.
Pocity oproti tomu jsou vnitřní odezvou, vnitřní odpovědí na vnější podněty. Pocity, pokud vycházejí z naší boží duše, jsou božím ukazovátkem na kvalitu, na vnitřní hodnotu toho, s čím se setkáváme. „Mám v tom domě špatný pocit..“, „Měl jsem pocit, jakoby se na mne někdo díval…“, atd.
Ale jak jsme si již řekli – jsou dva druhy pocitů: ty primární, z naší boží podstaty pocházející, a sekundární, které vznikají potlačením pocitů primárních a projevují se radostí či utrpením na základě naučených závislostí, nebo minulých traumat.
Je možné, že nás náš pocit varuje před něčím, co je nyní neškodné, ale kdysi to bylo něco, s čímž jsme se setkali v souvislostí s nějakým šokem, traumatem.
Chceme-li své pocity používat a nechat se jimi orientovat směrem k lásce, Bohu, osvobození, pak se musíme naučit, primární a sekundární pocity rozlišovat.
Tedy: pokud se dostaneme do stavu negativních emocí, je třeba se zeptat sám sebe, do které kategorie tyto pocity přiřadíme. Neznám žádné pravidlo, žádný výpočet, jak dosáhnout přesného rozlišení. Je třeba být sám k sobě maximálně upřímný, ponořit se do pocitu a prozkoumat, zda je negativní emoce eventuálně oprávněná a chce nás před něčím ochránit, nebo zda reagujeme zbytečně bolestně a ochranným způsobem, ačkoliv se nám objektivně nic neděje, a tudíž musíme hledat v minulosti nějaký zapomenutý šok, který nám tímto způsobem dává najevo, že je ještě nedoléčen. Vzpomenout si a doléčit. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že se k tomu skvěle hodí “ analytická meditace“, kdy se v uvolněném stavu, nejlépe se zavřenýma očima, soustředíme na dané téma a požádáme světlé síly, aby nám pomohly při objasnění a vyléčení. Pak dáváme pozor na pocity, obrazy a myšlenky, které nám k tomu přicházejí.
Hodně štěstí!