UMÍRÁNÍ A SMRT, REINKARNACE

Na základě desítek, možná i stovek setkání se zemřelými a na základě mnoha zážitků z minulých životů nepochybuji o tom, že existuje reinkarnace, tedy že se naše duše vtěluje mnohokrát do různých pozemských těl a osudů.

Událost, která je velmi důležitá pro celistvost člověka, je umírání a smrt. Tady je důležité, aby člověk mohl zemřít vyrovnaný a v klidu, samozřejmě nejlépe ve svém Prostoru lásky.

Je důležité, aby člověk zemřel bez drog a otupujících léků, tedy vědomě. Právě tak by to mělo být pocitováno jako slavnostní a radostný zážitek. Člověk obstál v mnoha zkouškách, naučil se mnoho, vykonal dobré skutky. Bolesti a zklamání jsou bezpředmětné, patřily k prošlému životu, už nehrají roli. Je dobré, pokud může člověk v té chvíli všechno a všem odpustit, a zároveň požádat o odpuštění za to, co sám způsobil, at již vědomě nebo nevědomě. Takto očištěn je možné nastoupit svou cestu lehce, radostně, s vděčností i radostným očekáváním nového.

Je to důležitý přechod do sféry bez hmotného těla. Pro další bytí duše je důležité, jakým způsobem se tento přechod uskuteční.

Není dobré tam přecházet ve strachu, smutku, zklamání nebo vzteku. Neboť zde působí zákon rezonance a dopraví duši na příslušné místo podle vibrací, které odpovídají stavu duše.

Člověk by měl zemřít uvolněný, vděčný a plný lásky ke Stvoření a ke Stvořiteli. Měl by vědět, že přechází pouze do jiného druhu života. A měl by také vědět, že se po určité době může opět inkarnovat do nového těla na Zemi, nebo i jinde, na jiné planetě. (Existuje mnoho obydlených planet s různými společenskými strukturami a způsoby života. Pokud dotyčný některé z nich zná a jeden z nich se mu obzvláště zamlouvá, může si předsevzít, že se tam inkarnuje. Přátelé z té planety pak představují pomoc k tomu, aby duši pozvali, aby se tam narodila.)

Pokud někdo zemře v nevědomí o těchto věcech, nebo na základě nehody, nebo v opilosti, je potřeba, aby se o jeho duši postarali jeho nejbližší.

Budto se za něj nějakou dobu budou modlit, přičemž nezáleží na tom, jestli jsou věřící v náboženském slova smyslu. Stačí na toho člověka s láskou myslet a v duchu říkat například toto: „Tak už jsi zemřel, tvoje duše opustila tělo. Přeji ti, aby ses tam měl dobře a abys našel tvé milé, kteří zemřeli již před tebou. Modlím se, aby ti bylo pomoženo najít tvé správné místo, abys nemusel bloudit tady na zemi. Všechno ti odpouštím, mám tě rád. Jdi v pokoji.“ A pokud se bude jednat o Vaše rodiče nebo prarodiče, můžete je požádat o požehnání. Udělá to Vám i jim dobře.

Druhá možnost je požádat šamana, jako jsem já, o pomoc, o doprovod duše. Doleji na stránce si můžete přečíst něco z mých dosavadních zkušeností.

Proč je péče o duše zemřelých důležitá.

Lidé, kteří se tím tématem nikdy nezabývali, a kteří nevěří, že by něco po smrti bylo, uvíznou po smrti zpravidla ve své „bublině vlastní reality“. Jelikož po smrti vnímají, že cítí a myslí dál, dokonce vidí i své tělo a svět okolo sebe, nevšimnou si vůbec, že už jsou v jiné realitě, a v té minulé že zemřeli. Chovají se tak, jakoby bylo vše po starém. Nejdřív jsou sice rozrušeni tím, že na ně náš svět nereaguje, rychle si ale ve své mysli utvoří novou realitu, která je podobná té, ze které zemřeli, takže to za chvíli považují za normální. Setkala jsem se s tím již tak často, že mi to připadá, že v naší době se tak daří většině lidem, kteří zemřeli. Skutečně jim musím nejdříve dokazovat, že už zemřeli, většinou mi nevěří. Teprve pak je můžu z jejich bubliny vysvobodit a dovést na místo, kterému říkám „Ráj u dvou stromů“.

„RÁJ U DVOU STROMŮ“

Tam jde většina duší, které neuvízly ve své bublině reality, nebo těch, kteří odsud byli vysvobozeni. Je to místo ve vyšších světech, kde lidé žijí tak, jak kdysi chtěli žít na zemi. Naplnují si zde své sny, a dělají, co je baví. S výjimkou toho, že zde nikdo nemůže nikomu ubližovat.

Tak například můj dědeček, Za jeho života tady v naší realitě často a rád pobýval v jachtovém klubu na Labi, a přesto že měl práci, zahradu, rodinu a i pár domácích zvířat, tohle bylo jeho milé místo, jeho koníček. A za mého dětství, uprostřed socialismu, postavil v hangáru na dvorku 7 –metrovou jachtu se vším všudy. Trvalo mu to dvanáct let… Žel, v Čechách nebylo moře, do ciziny se moc ani nesmělo, ani na to nebyly peníze, tak jsme si tu jachtu užívali na Labi a o prázdninách někdy i na Vltavě. Po jeho smrti nejevil velký zájem o svou rodinu, o babičku, ani o mé návštěvy, zato jsem ho mohla pozorovat, jak se vyžívá v přístavu s mnoha loděmi, jachtami a plachetnicemi. Vypadal tam velmi štastně a mladě, jako by mu bylo 35 let.

A takhle podobně jsem to viděla u vícero zemřelých. Tam si ti lidé zahojí své životní rány, a když přijde čas, když se na to cítí, můžou se znovu narodit.

No a ted k těm „bublinám vlastní reality“. Měla jsem mnohá setkání se zemřelými, s takovými, kteří žili ve své bublině. Jejich mysl vytvořila takový svět, jaký znali za svého fyzického života, a tam si přehrávali stále to samé. Ten stejný svět, stejná dramata, stejné potíže. Je to, jakoby se přehrávala stále stejná deska.

Tyhle duše většinou vůbec nevědí, že zemřeli, žijí v paralelní dimenzi, kde si vytvořili svou vlastní bublinu reality, podobnou té, na niž byli zvyklí v době života. Díky své nevědomosti mohou ale svět živých značně narušovat, proto by v každé společnosti mělo být úkolem postarat se o to, aby se zemřelí dostali tam, kam patří, a kde se každopádně cítí lépe nežli v prostoru mezi světy, v jejich osobních bublinách reality.

PŘÍKLADY – Z MÝCH ZKUŠENOSTÍ

MLADÁ ŽENA: Jednoho dne mi zavolala moje kamarádka a požádala mne, abych pomohla její známé, která umírala. Té ženě bylo kolem třiceti let a pracovala jako učitelka na základní škole. Moje kamarádka nevěděla, jak jí mám pomoci, a já také ne. Dotyčná žena měla rakovinu a byla po operaci poslána domů, aby tam zemřela. Její stav byl bolestivý a žalostný, protože břicho měla po operaci nezhojené, byla velmi slabá a zoufalá a nemohla nic jíst.

„Medvědice! Medvědice! Ach, tady jsi. Mohly bychom pomoci té paní? Můžeme pro ni něco udělat?“
Medvědice postaví na louce malý stan, vlezeme dovnitř a zevnitř zatáhneme zip. Ve stanu letíme vzduchem, a když po nějaké době stan opět otevřeme, nacházíme se před domem umírající ženy. Jdeme dovnitř.

Medvědice nejprve odstraní velké množství černé energie z jejího těla a z okolí. Potom jí dává čerstvou, bíle zářící energii. „Medvědice, má ta paní také nějaké zvíře síly?“ Sotva to vyslovím, už je tu – vedle postele stojí lev, hubený až na kost, vysílený, a říká: „Ona nevěří, že by se mohla opět uzdravit.“ Dál už není nic, co by se dnes ještě dalo udělat, tak se opět vzdálíme.

Během následujících dnů jsme ženu – já a medvědice – navštěvovaly každý den. Dělaly jsme většinou energetické čištění a nabíjení, víc dělat nešlo. V podstatě jsme jí jen ulehčovaly její těžkou situaci. Šlo to tak, jak to jít muselo – žena skutečně ležela na smrtelné posteli. Po několika dnech se však stalo něco pozoruhodného:

Přicházíme do domu a do pokoje té paní. Medvědice je najednou jaksi hektická, rozčilená - v pokoji je něco rušivého - nějací lidé? Medvědice rychle vytváří silovou stěnu mezi postelí ženy a těmi lidmi. I já ty cizí energie pociťuji jako velmi rušivé, až ohrožující.

Ještě ve stejný den jsem zavolala své přítelkyni, abych se zeptala, jestli se něco děje. Dozvěděla jsem se, že u té paní dnes byly školní děti z její třídy – před nemocí ona byla jejich učitelka. Přišly a zazpívaly jí.

Zřejmě taková návštěva nebyla vhodná, jak jsem viděla. Bylo by to vhodné pro člověka, který se uzdravuje, ale ne pro člověka, který právě prochází procesem umírání. Je to důležitý, posvátný čas, v němž se člověk musí vyrovnat sám se sebou a připravit se pokud možno co nejlépe na změnu a vstup do nového světa.

Je středa. Vcházíme do pokoje ženy. Medvědice se vrhá na něco, co leží vedle postele. Je to malá černá bytůstka – zdá se, že s ní medvědice krátce bojuje.

Pak se otočí s tou věcí v tlamě ke mně – nyní rozeznávám, že je to malá, tmavá a bezvládná postavička, která vypadá jako nějaká hadrová panenka. Medvědice mi dává na vědomí, že musíme jít ven a najít keř černého bezu. Vycházíme z domu, naštěstí jedna bezinka roste poblíž. Medvědice běží přímo k ní, vyhrabe pod ní jámu a opatrně tam pokládá tu panenku ze své tlamy. Jámu opět zasype, najde ještě těžký kámen a položí ho navrch. Potom jdeme pryč.

Večer mi má přítelkyně sděluje po telefonu, že ta žena dnes upadla do bezvědomí.

Až do neděle jsme pracovaly už jen energeticky, potom zemřelo i tělo.
Přicházím na louku a ptám se medvědice, jestli máme ohledně té paní ještě nějaké úkoly? Nebo to bylo všechno? Medvědice přináší opět náš osvědčený stan a my ještě jednou cestujeme k domu ženy. Ale nejdeme dovnitř. Medvědice utíká k černému bezu, vyhrabe černou postavičku, přináší ji do stanu a letíme opět na louku.

Tam s ní běží k potoku, vykoupe jí ve vodě a pak – jaký zázrak – z vody vystupuje mladá učitelka, oblečená do džínsů a červeného svetříku. Bylo jí kolem 30 let, když zemřela, a tak vypadá i ted.

„Dobrý den“, pozdravím jako první.
„Dobrý den“, odpoví mladá žena, ale lekne se a ustoupí rychle o krok zpátky - „Je ten medvěd ochočený?!“
„No jistě, tedy, lépe řečeno, je to moje přítelkyně,“ odpovím. “Pojď, vše ti vysvětlím, jen nasbíráme trochu dřeva a uděláme si oheň, bude nám příjemněji.“

Ale zdá se, že mě žena už neslyší. Stále se pátravě dívá kolem, dokonce běhá sem a tam, jakoby někoho vyhlížela. Nyní pochopím: hledá své školní děti! Neumí si to přírodní prostředí vysvětlit jinak, nežli že tu všichni jsou na školním výletě. Je zneklidněná, protože neví, kam ty děti zmizely.
„Pojď, tady žádné děti nejsou, všechno ti vysvětlím.“
Ale ne, dále mě ignoruje, dokonce běží z louky pryč a mizí v lese. Říkám si, že tedy dříví nasbírám sama a že na ni budu čekat.

Když už sedím u hřejivého ohně, s medvědicí vedle sebe, vrací se žena zpátky. S rozrušenou, starostlivou tváří se posadí k nám a tázavě se na mě dívá. Je tak šokovaná svou vlastní ztrátou orientace, že nemůže ani mluvit. Její oči se upírají na mě. Ted už se nemusím dožadovat její pozornosti. Mám ji na sto procent.

„Tady děti nejsou, a také to není školní výlet. Dokážeš si vzpomenout, že jsi byla velmi těžce nemocná? Měla jsi rakovinu.“ Dívá se na mě tak, že je poznat, že si na to vzpomíná jen mlhavě. Pokračuji: „Ano, my už nejsme v tom světě, který jsi znala. Tam jsi zemřela. Tady je jiný svět, sem jsi přišla, jelikož jsi tam zemřela.“ Dívá se kolem sebe, vidí stromy, trávu, oheň, mě... a já vidím, že mi nevěří. „Je to pravda, co ti říkám. Vypadá to tu stejně jako v hmotném světě, ale je tu možné mnohé, co by tam možné nebylo. Podívej!“ Chci jí ukázat něco, co by ji mělo přesvědčit. Demonstrativně zvedám svou ruku s dlaní nasměrovanou na ni a říkám: „Nyní máš bílou blůzu a tmavou sukni.“ To se také hned stane – bez toho, že by se pohnula, v okamžiku je převlečená.
Prohlíží se překvapeně, pak zvedá hlavu a nejistě se ptá: „Pokud je pravda, co říkáš, potom jsi také po smrti?“
„Ne, u mě se jedná takříkajíc o zvláštní případ. Žiju ještě tam, ale mé tělo je již léta těžce ochrnuté. Částečně jsem tedy tam a částečně mohu být i tady.“
„Tak dobře, pak jsem tedy zemřela. Ale přece žiju, i když tady. Takže co ted? Jak to půjde dál?“
„Nevím přesně, jak to půjde dál, ale vím, že zemřelí zde mají svou vlastní říši, takový malý ráj, je tam dobře. Tam bys měla jít. Tady u mě na louce, to je pro tebe jen mezistanice. Zemřelí, kteří se do „ráje“ z jakéhokoliv důvodu nedostanou, straší ve světě blízkém živým lidem, což ale není užitečné, protože v těch sférách není pro mrtvé vývoj. Teprve až když přijdou tam, kam patří, odvíjí se jejich život dál. Všechny, které jsem tam navštívila, jsou spokojeni. Také jsem si všimla, že je postaráno o to, aby se člověk opět narodil, když k tomu dozraje čas. Pokud chceš, zavolám anděly, kteří tě tam doprovodí. Chceš?“
Kývne, tak zavolám anděly. Přiletí dva a doprovázejí ji, vznášejíce se s ní nahoru, do horního světa - do oblasti, kterou jsem si sama pro sebe nazvala “Ráj u dvou stromů.“

Vaše šamanka Namu