Proč jsme na této planetě? Mnoho spirituálních škol tvrdí, že jsme tady, abychom se učili. Že se jedná o „vyškolovací planetu“, někteří mluví dokonce o „trestné kolonii“ nebo o „planetě-vězení“. To nám má vsugerovat, že jsme špatní a že je třeba nás „vylepšit“ pomocí bolestí a biče. A nebo, že jsme něčí obětí. Uvádí se také pojem karma, kterému je zpravidla rozuměno tak, že člověk musí trpět, pokud v minulém životě způsobil utrpení.
Tak tomu ale není!
„Bože, všechno jsi stvořil nádherně. Ale, proč jsi stvořil utrpení nebo proč jsi jej vůbec připustil? Zažila jsem to. To by se fakt nemělo. Chtěla bych pochopit, proč to tak je.“
Bůh mlčel – anebo já jsem nerozuměla odpovědi. Dlouho jsem bojovala o pochopení, nejdřív bezvýsledně. Pak mne ale napadlo, abych se na to podívala jeho očima.
A to, co jsem uviděla, mě málem porazilo! Uviděla jsem, že Stvořitel nechal svým dětem plnou tvůrčí svobodu.
A své Stvoření vytvořil svou celou láskou. A právě ta láska je důvod pro svobodu.
Jeho láska zaručuje, že každá duše má své místo v jeho stvoření a že žádná nebude ztracena.
Když jsem to pochopila, byla jsem uchvácena Jeho velkorysostí a láskou. Viděla jsem, že lidské bytosti si svou bídu vytvářejí samy. Jeho Stvoření má samo sílu tvořit!
Člověk se zdravým srdcem nikoho nezabíjí ani nepoškozuje. K tomu jakožto člověk ani není náchylný. Ale k čemu je náchylný, to jsou myšlenky. Konáme podle našich myšlenek, podle toho, čemu věříme. Když tyto myšlenky a víra nejsou v souladu s naším Stvořitelem, konáme přirozeně chybně, protože chybně/nesprávně myslíme. A z toho pocházejí naše osobní i společenské katastrofy.
Pokud tedy věříme, že si zasloužíme trest, tak jej tedy dostaneme, ale ne proto, že by to Stvořitel tak chtěl, nýbrž proto, že naše myšlenky jsou tvůrčí!
Člověk si to jen musí představit – když už jsme udělali něco, co jinému ublížilo, tak mu nepomůže, když my sami utrpíme stejnou bolest. Pomohlo by mu ale, kdybychom to napravili! Je potřeba udělat něco, co mu pomůže, co mu udělá radost, podpoří ho v jeho životě – jako vyrovnání za předchozí příkoří, které od nás utrpěl.
Skutečné učení, Stvořitelem naplánované a chtěné, se týká našich znalostí a našeho vztahu k přírodě. Příroda je Jeho tvůrčím dílem a do ní jsou vepsány jeho myšlenky, pro nás ještě v podobě tajemství. Pokud bychom chtěli „čistší“, neškodlivou techniku, chtěli se učit levitovat nebo udržovat naše těla zdravá, všude kolem je příroda, aby nám v tom pomohla. My jsme jen zapomněli, zacházet s ní s láskou a učit se vnímáním, ne intelektem. Se skalpelem a mikroskopem to nejde, protože to je bez lásky. Bez lásky je opravdové vědění nedosažitelné, protože Stvoření bylo všechno stvořeno s láskou. Takže pouze s láskou může člověk odkrývat ta pravá tajemství a dojít tak k vědění.
K tomu bychom ale měli pochopit, že jsme po tisíciletí byli odváděni od Země a její přírody.
V dnešní době rozumíme již jen malému zlomku přírodních procesů. Práce na zahradě je dneska už jen zřídka kdy spoluprácí s milými bratry a sestrami z rostlinné říše. Se zvířaty dnes už nezacházíme jako s našimi sourozenci, s nimiž bychom se chtěli dělit o život v radosti, a kteří by k tomu mohli hodně přispět. Stromy pro nás už nejsou moudří rádcové, kteří nás podporují a léčí, ne, my už v nich vidíme jen dřevo.
Jednou jsem se zeptala anděla: „Je pravda, že se lidé vyvinuli z malé nevědomé jiskřičky, která vešla do těla opice?“
Anděl mi odpověděl: „Zpravidla se člověk vyvíjí ve vyšších sférách, a vždy když je tam hotový, může sestoupit do nejbližšího nižšího světa. Vzal si na sebe úlohu, aby sestoupil až do matérie a přinesl tam své vyšší bytí, a aby se tam učil působit v souladu se Stvořitelem. Čím nižší stupeň, tím vyšší nebezpečí a obtížnější úloha.“
Z toho pro mě plyne, že teprve, až se opět naučíme číst ve velkolepé kosmické knihovně, zvané Příroda a Země, budeme moci v netušené míře urychlit náš vývoj. Teprve potom se staneme vesmírnými lidmi s vysokými tvůrčími schopnostmi. Opravdovými Božími dětmi...
A k tomu potřebujeme vytvořit PROSTORY LÁSKY.
Prostor lásky je kus Země, pozemek, kde sídlí rodina, v některých případech i jen párek nebo jeden člověk, když rodinu nemá. Zhruba 150 takových prostorů lásky tvoří ZAHRADNÍ OSADU, nebo také RODOVOU OSADU.
Každý pozemek má mít 1 – 2 ha. Tak hodně, aby uživil rodinu, a tak málo, aby jej lidé mohli obhospodařit bez pomoci traktorů a velkých strojů. Je založen podle principů permakultury – aby potřeboval co nejméně práce, s co největším výnosem.
Ale proč to všechno. Však se nechceme stát sedláky, ani se lopotit s rýčem nebo motykou.
Protože příroda, rostliny jsou vědomé. A protože reagují na „SVÉ“ lidi. Máte nedostek železa v krvi? VAŠE příroda vás vyléčí. Je schopna udělat diagnózu a do svých plodů uložit přesně ty látky, které nejvíc potřebujete, v tomto případě železo. Vaše příroda vám dodá nejen látky. Také vám dodá energii a zoceluje a posiluje vaši auru, váš energetický obal. Vaše příroda vás miluje a udělá vše, abyste byli zdraví a měli radost ze života.
Na vaší zahradě, v louce, vyrostou přesně ty léčivky, které někdo z rodiny potřebuje. Když se člověk uzdraví, jejich počet se zase sníží. Vaše ovoce je také stvořeno s láskou k vám a obsahuje látky, které jsou právě vám prospěšné. Proto vám budou chutnat, váš organizmus to pozná, že je to pro něj dobré. A když pak přijde návštěva, možná jim to vaše nebude tak chutnat jako to jejich, protože mají jiné potřeby, které zase splní jejich zahrada.
Lidé budou mnohem méně nemocní, jak tělesně, tak duševně.
K prostoru lásky patří i zvířata a hmyz. Všichni se budou vztahovat na vás, sloužit vám.
To všechno má jednu důležitou podmínku: v prostoru lásky se nebojuje. Musíme se naučit, s přírodou spolupracovat, ne s ní bojovat. Někdy je to fakt těžké – slimáci, mšice… ale dá se na to přijít, dá se to naučit.
Děti jsou nejštastnější v přírodě. Nejlépe ve vlastní rodinné přírodě, protože ta na ně dává pozor a chrání je. Je to jako se psem. VÁŠ pes vás také chrání, olíže vám rány, lehne si k vám, když jste smutní. Ale pes bez pána? Když ho potkáte, může se vám líbit, ale nezná vás dobře, nejste s ním ve spojení, nepomůže vám. Zrovna tak je to s tou zahradou. VAŠE zahrada je na vás naladěná a žije pro vás. A je štastná, protože může plnit svůj úkol, a je milována. Vaše jablon se třese radostí, když sníte její jablko – dělala ho pro vás.
Cizí jablon, někde u cesty, je jak opuštěný pes. Také by ráda někoho měla, pro koho by mohla rodit jablíčka. A je štastná, když si alespoň náhodný chodec natrhá pár jejích jablek a pochválí ji. Stromy nás vnímají a chtějí nás živit a udělat nám radost.
Proto také, i když necháte malé děti bez dozoru, prostor lásky je ochrání. Nemůže je píchnout vosa nebo nemohou spadnout ze stromu a ublížit si. To váš prostor lásky nedovolí.
Všichni lidé, mimo mládeže a mladých, dokud nemají rodinu, potřebují žít v prostoru lásky. Mladé to většinou táhne do měst, za akcemi, kulturou a do setkání s jinými mladými. To je přirozené. Hledají partnera, zážitky, zkušenosti se světem.
Ale pro všechny ostatní věkové skupiny je přirozené, mít svůj domov, svou zahradu, svůj kousek Země a tím svůj revír. Jen tam se děti mohou celistvě vyvíjet – od malička jsou spojeny s přírodními cykly, životem a boží moudrostí. Tam se nejlépe rozvinou, jak fyzicky, tak i emocionálně a mentálně.
Příroda je celistvý, organický souhrn božích myšlenek. Jak jinak se můžeme stát celistvými, tzn. fyzicky i duchovně zralými lidmi? Soustředění se pouze na matérii, zrovna jako soustředění se pouze na duchovno, je jednostranné a nevede k dobrým výsledkům. Materialisté vidí jen část světa, a ti, kteří provozují duchovno bez vztahu k živé Zemi, scházejí z pravé cesty do různých teorií a fanatizmů, které nemají se skutečností nic společného. Potřebujeme obojí, abychom se vyvíjeli souladně a mohli zkoumat oba světy. Nemělo by se to dělit.
PROSTOR LÁSKY je kus Země, který se stane vašim přítelem, součástí vaší rodiny. Živí vás, ochranuje před špatnými energetickými vlivy, uzdravuje, chrání vás a vaše děti, učí vás poznávat boží tajemství.
POKUD JEŠTĚ NEMŮŽETE VYTVÁŘET PROSTOR LÁSKY, vvyberte si ve svém okolí, před domem, nebo v parku, nějaký strom, a občas k nmu chodte posedět. Oslovte ho, povídejte si s ním. Vaše vědomí ho otevře ke komunikaci a spolupráci. Pěstujte své vlastní kuchynské bylinky na balkón nebo na okně. A představujte si, jaké to bude krásné, až budete moci tvořit.
Na svém hektárku budete mít kousek lesa, háj, malý rybník nebo jezírko, kde se můžete v létě osvěžit. Můžete experimentovat s pěstováním rostlin, ovocných stromů, keřů. A po ránu si vyběhnete jen tak nabosky zacvičit si, proběhnout nebo zatancovat, a posbírat bylinky ke snídani. A až budete sedět venku za ranního slunce, u své kávy nebo smoothie, budou kolem vás švitořit ptáci a přiběhne zvědavá veverka. Váš pes vám leží u nohou, kočka se právě vrací z nočních toulek, děcka ještě po včerejším dobrodružném dni štastně spí… RÁJ NA ZEMI?
(s myšlenkami o rodové zahradě jsem se seznámila pomocí knih Vladimíra Megre „Anastazie“. Tyto knihy vřele doporučuji každému, kdo má rád Zemi a přírodu. Jsou velmi inspirující. Najdete je např. ZDE.
