Duchové stromů

ZKUŠENOSTI SE STROMY

Stalo se to na jedné z cest do Portugalska, o nichž se dozvíte více v rubrice MEGALITY. Dva zážitky se stromy, které se mi tehdy přihodily, se ale dobře hodí do této kapitoly o přírodních bytostech.

Je večer, jsme čtyři, a jedeme v autokaravanu po Portugalsku. Jelikož se stmívá, hledáme místo na spaní. Písečná cesta nás zve mezi borovice, abychom tam zatočili. Vypadá to jako dobrá možnost ke spaní. Po rychlém rozhodnutí tedy odbočíme, ujedeme pár metrů a konec. Skončili jsme v hlubokém písku.

Josef se škrábe na hlavě: „Nemá cenu, abychom ted něco dělali. Už se stmívá. Zůstaneme holt tady a půjdeme spát, ne?“

Otočím se k němu a říkám: „Jo, stejně jsme všichni unavení. Auto stojí docela dobře, na spaní to stačí, a ráno pak uvidíme, co se dá dělat.“

Josef vytáhne svůj spacák a ptá se Filipa: „Já můžu jít. A ty?“

Filipovi, který vždy svých tisíc věcí nechává ležet na tisících místech v autě, to trvá o něco déle, než posbírá své saky paky, které potřebuje pro spaní pod širákem: „Už jdu, ještě momentíček...“

Ležím ještě a čekám, až ti dva zmizí v temnotě, abych mohla provést noční přípravy. Vojta také zůstává  v karavanu.

„Tak, to je snad všecko. Doufám, že v noci nebude pršet,“ dívá se Filip na oblohu.

„Ne, podívej, obloha plná hvězd na nás už čeká“, odpovídá mu Josef.

„Ahoj, dobrou noc!“ volají oba, a už je pohltila tma.

Já a Vojta máme ještě pár věcí na práci, potom se také uložíme ke spaní.

„Pojď,“ slyším náhle hlas a hodně se vylekám. Ihned jsem naprosto bdělá. Aby ne, když slyším v Portugalsku, na prázdné borovicové plantáži a ve tmě, jasné české slovo. „Kdo je tu?“ volám do prostoru. Dveře do karavanu jsou sice otevřené, jako vždy, ale nikdo v nich nestojí. Vidím na vchod od postele velmi dobře. Zdá se, že někdo je venku, ale nemůžu nic poznat, je tma. Atmosféra je svým způsobem hustá, napjatá, vše možné ve voze skřípe nebo dělá jiný hluk. Jako by nás houpal vítr. Při bližším pozorování ale zjišťuju, že venku vítr nefouká! Přepadá mě lehká panika.

„Vojto, prosím tě vstaň! Rychle, někdo tu je!“ Vojta se vymotá ze spacáku a ospale přichází, rychle se ale probere. Spěšně jej informuju: „Slyšela jsem nějaký hlas, to mě vzbudilo. Nevím, jestli venku někdo je... cítím se jaksi nedobře. Slyšíš to skřípání? Jak to, že se vůz houpe, vrže a skřípe, když venku žádný vítr nefouká?“ Zaposlouchali jsme se ještě jednou spolu.

Vojta se dívá kolem a říká: „Pravda, žádný vítr, a tolik zvuků. Ta atmosféra je taky nepříjemná. Krátce se podívám ven, souhlasíš?“

Brzy je zpátky. „Tady nic není, nezdálo se ti to jenom?“

„Ne, určitě ne. A ty taky přece cítíš, že se tu něco děje. Možná je to na jiné rovině? Myslím, duchové nebo něco takového? Nebylo by to poprvé, že nás navštívili duchové mrtvých. Nejraději bych šla na šamanskou cestu. Budeš pro mě bubnovat?“

„Dobře. Zapálím svíčku, chceš také zapálit tyčinku?“

„Ano, jasně.“

Vojta všechno připraví, vezme bubínek, já zavřu oči a přepínám.

To vše jsem řekla Vojtovi a brzy na to jsme šli ještě jednou spát.

Časně ráno po společné snídani jsem se posadila venku mezi stromy a vyprávěla Josefovi a Filipovi, co se v noci stalo. Teprve teď jsem uviděla, co duchové mínili, když mluvili o „ničení všech jejich přátel, kteří s nimi tady rostli.“ Kolem stromů byly rezavé kruhy – tráva a rostliny spálené chemií. Moderní způsob pletí, ovšem.

Josef vzal bubínek, Filip didgeridoo, Vojta bicí paličky a já chřestítko a dali jsme se do toho. Dělali jsme muziku pro duchy stromů.

Pak jsem k nim promluvila. Poděkovala jsem zástupně za všechny lidi, za jejich dary nám lidem; vyjádřila jsem svou lásku k nim; slíbila, že o tom lidem podám zprávu, s nadějí, že lidé začnou chápat.

Nakonec jsme darovali mravencům trochu chleba a Vojta se vyšplhal na naříznutý strom, aby přinesl pár šišek. Slíbila jsem, že si jednu nechám, a vždy, když se na ni podívám, vzpomenu si tady na ty stromy, abych jim poslala éterem láskyplný pozdrav.

Rozloučili jsme se se stromy a začali balit věci. Moji pozornost však vzbudil Josef. Dívám se, jak prohledává okolí a sbírá suché větve. Co dělá? Mlčky ho pozoruji a zkouším uhodnout, co má za lubem.

Přichází k autu a shýbá se ke kolu, zahrabaném v písku... Ach tak! „Josefe, to už nemusíš, nechají nás vyjet!“

A tak to také je. Na první pokus jsme volní a můžeme jet dál. „Ahoj, stromy! A nezapomeňte, že existují lidé, kteří vás milují!“

Šišku pořád ještě mám.

*

Další příhodu se stromy, tedy vlastně s jedním stromem, jsem zažila na jiné cestě do Portugalska. Tenkrát jsem byla na cestě s více lidmi, kromě autokaravanu jsme měli ještě jeden osobní vůz s přívěsem. Na malé silničce jsme měli poruchu, takže jsme museli zůstat stát u kraje silnice kvůli opravě. V okolí rostla tráva, sem tam keř a kam oko dohlédlo, staré korkové duby.

Dali jsme si svačinu a již během jídla byl můj zrak přitahován k jednomu zvláštnímu stromu. Byl to velký prastarý dub, takový, jaký se ani tady moc často nevidí. Kdybych tu byla s Josefem, určitě by k tomu stromu ihned šel, jelikož pro to má smysl. Ale tentokrát se mí přátelé starali jen o svůj chleba a kafe a bavili se spíše povrchně. Strom nám ale přihlížel ze své vzdálenosti a já to nevydržela a musela jsem si s ním jít pomeditovat. Posadila jsem se k němu a zavřela oči.

„Dobrý den, strome.“

Objevuje se duch stromu. Starý, sehnutý, s vlajícím bílým vousem, opírá se o hůl.

„Jak vidíš, můj čas se krátí. Jsem rád, že jsi ke mně přišla.“ Odmlčí se, a pak pokračuje: „Udělej to.“

„Co?!“

„Udělej to, co chceš udělat.“

Napadlo mne, co tím myslí. Měla bych jednoho z ošetřovatelů propustit. Dotyčný se stal ošetřovatelem teprve ku příležitosti této cesty, ale vůbec se na to nehodil. Byl navíc rušivý pro celou skupinu. Pokud jsme ho „náhodou“ neposlali na nákup, museli jsme mu neustále naslouchat, jelikož byl velmi hlasitý a sebestředný. V jeho přítomnosti byli všichni napjatí, nikdy nepanovala klidná, rozjímavá a léčivá atmosféra, ačkoliv místa, kde jsme pobývali, k tomu byla velice vhodná.

„Vím, co myslíš, ale jak to víš ty?!“

„Umím přece číst vaše energetická pole,“ odpověděl duch stromu.

„Já mám ale strach. Bude se cítit uraženě.“

„Můžeš se tím naučit být nezávislá na mínění druhých. A naučíš se stát si za svou vlastní věcí.“ Duch stromu tady stál, klidný a silný ve svém bytí, navzdory svému věku – nebo právě díky němu?

„Díky, strome. Určitě máš pravdu. Uvidím, jestli to zvládnu. Zůstanu ještě chvilku u tebe, ano? Brzy pojedeme dál a potom se už neuvidíme. Bydlím docela daleko odtud, víš?“

Stařec se usmívá, lehce kývne hlavou a zmizí ve stromě.

Hloubala jsem celé dva příští dny, až jsem nakonec zvládla sdělit ošetřovateli své rozhodnutí. Už jsem nechtěla, aby s námi jel dál. Rozloučili jsme se.

Kupodivu mě poté ještě několikrát navštívil ve městě, kde bydlím. Zřejmě to pro něj zase tak velký šok nebyl, jak jsem se obávala.