DOLMEN ZAMBUEIRA V PORTUGALSKU
PRVNÍ SETKÁNÍ – 2002
Dolmen je něco jako megalitická chýška (velké kameny se stříškou, znázorňující dělohu matky Země, na západě Evropy s úzkým dlouhým vchodem). Zdejší dolmen, Zambueira u Evory v Portugalsku, je místem působení vícero lidských duchů, kteří byli kdysi v lidském těle a pak zde zemřeli a nechali se zde pohřbít. Byl to úmysl, zemřít na tomto místě, aby duch mohl přejít z těla do kamene a měl tak místo svého fyzického působiště pro další časy. Sem chodili zemřít nejosvícenější, nejmoudřejší, tzv. starešinové. Nebylo však účelem udělat z toho hřbitov v našem slova smyslu – sem se chodilo na poradu, poučení, k iniciaci. Je to svatyně, místo spojení s předky, jejich zkušenostmi a moudrostí. Dodnes tu jsou a je možno s nimi komunikovat. Je to místo otevřených dveří mezi dvěma dimenzemi.
Poprvé jsem byla uvnitř jen pár minut. Nedařilo se mi vejít úplně do transu, neboť před svatyní se mezi tím nashromáždila mládež, která se též chtěla podívat dovnitř. Moji průvodci je prosili, chvíli počkat. Oni čekali, a čekali hlasitě. Já jsem zatím zjistila, že je tu přeplněno duchy, že jsou to zemřelí lidé, a že jsou v jakémsi chaosu, neklidu. Nepůsobili příjemně. Bylo zřejmé, že nevědí, co se děje. V jejich vědomí bylo, že se za nimi chodilo s úctou, na poradu, pro požehnání, k iniciaci. Tyto aktivity byly spojeny s určitým chováním tehdejších příchozích, kteří věděli jak se chovat, co přinést, jak dělat příslušné rituály. Nyní, po tisíciletích, přišli lidé s lopatami a vyhrabali jejich dolmen, který byl zakryt hlínou. Vystavili jej dešti, větru, slunci, … a spoustě turistů s fotoaparáty. Nynější příchozí se nechovají podle žádných norem, kterým by zdejší duchové rozuměli. Proto ten neklid a napětí.
Jak již bylo řečeno, stavitelé dolmenů byli historicky nejmladší, kteří ještě dokázali zacházet s velkými kameny. Už ne tak dokonale jako starší stavitelé megalitických kruhů, ale přesto – od té doby se v nám známé historii tato schopnost ztrácí. Historicky starší megalitické kruhy byly vytvořeny inteligencí, která měla přehled i o věku budoucím, o smyslu civilizací a svobodné vůle …. dolmeny na rozdíl od toho byly studnicí moudrosti a poznání, byly místem brány mezi světy, ale vědomí tehdejších lidí bylo již omezenější. Proto byli duchové dolmenu takoví bezradní – opravdu si tu nynější situaci neuměli vysvětlit.
Telepatickou cestou jsem je požádala o prominutí, jak se s nimi zachází. Vysvětlila jsem jim současnou situaci Země a proč se dnešní návštěvníci chovají tak, jak se chovají. Požádala jsem je o shovívavost a o to, že jestli mají nějaké vědění a schopnosti, nám neznámé, at´ nám v zájmu Země a společného božího vědomí pomohou.
Jako mnoho dalších božích prostředků k transformaci a evoluci člověka jsou tu i dolmeny a podobné megalitické stavby pro naše osvícení, pro náš vývoj, abychom dokázali projít transformací od člověka intelektuálního, k člověku nové doby – k člověku osvícenému, vědomému, duchovnímu.
Osvícením ale život člověka nekončí, nýbrž teprve začíná – do té doby je člověk řízen spoustou nevědomých popudů, a je hříčkou svého vlastního nevědomí. V takovém stavu není divu, že člověk – lidstvo – světu i sobě škodí. Země je na pokraji ekologické katastrofy, a nový evoluční krok je nezbytně nutný. Jedním ze základů pro tento evoluční krok je spirituální zážitek jednoty všeho stvoření. Je dobré, být na tento okamžik připraven. Člověk příliš zachycený v různých myšlenkových sítích, člověk který nezpracoval své strachy a nepoznal sám sebe, člověk jako např. televizní divák nemůže jednotu celého stvoření pocítit, nemůže nezpanikařit při poznání boží nezměrnosti, plnosti a paradoxně prázdnoty bytí. Zažít sebe ve spojení s nepojmenovatelným božím principem může jen bytost připravená.
Megalitické komplexy jsou z doby „před pádem člověka“, resp. z konce této doby. Byly vybudovány, aby na konci bylo možné najít ten zdravý počátek, který by nám dodal původní vzory bytí pro ty oblasti, kde jsme mezi tím zdegenerovali a vyléčení nemůžeme najít. Nejde nyní o to, vracet se do doby megalitické. Jde o to, najít některé ztracené díly, poučit se, ozdravět, inspirovat se. Způsob žití v nám známé podobě je již sám o sobě nevyhovující a přežitý. Naši mladí trpí bud utkvělou představou o rodinném štěstí v rodinném domku, která nebere v úvahu obšírnost lidské podstaty a jeho působení, a proto zpravidla ztroskotá, nebo naopak „no future“, nevidí před sebou žádnou žitou skutečnost, která by jim mohla být příkladem, a zahazují flintu do žita. Je pravda, že staré struktury se rozpadají a nenesou, a je pravda, že je třeba připravit nové. Můžeme se inspirovat u našich pradávných předků.
DOLMEN ZAMBUEIRA – DALŠÍ VIZE
Jsem v Čechách. Medituji si, jako každý den. A vnímám táhnutí k portugalskému dolmenu Zambueira u Evory.
Jsem tam. Sedím uvnitř, vedle mne mé zvíře síly, moje přítelkyně medvědice. Ano, stařešina je zde, všudypřítomný. Nevidím žádnou postavu, a nikdy jsem tu žádnou neviděla, ale vnímám jeho přítomnost, je jakoby všude okolo mne. Je možné ho vnímat uvnitř dolmenu i venku v jeho bezprostředním okolí.
Znám jej z mých minulých několika návštěv, kdy jsem jim pomáhala, ujasnit si aktuální situaci a vhodně ji vyřešit. Bylo tady tehdy mnoho lidských duchů, kteří čekali na své potomky, aby je poučili, ukázali cestu a různá tajemství života, i to nejvyšší. Živí sem chodili pro sílu, schopnosti, radu. Po uplynutí několika tisíciletí se však situace natolik změnila, že duchové nemohli nikomu udílet rady, neboť o nich již nikdo nevěděl a na nic se jich neptal. Proto došlo k rozhodnutí, že většina jich odejde za svými dalšími cíli, a že tu zůstanou pouze čtyři zástupci, o kterých platilo, že mají to nejkomplexnější vědění a zkušenosti. Tito čtyři duchové jsou tu, a přejí si, podat zprávu o jejich tehdejším životě, chtějí předat své poznatky a vědomosti, abychom my, jejich daleká budoucnost, našli zpět své kořeny, a abychom tím lépe pochopili a uchopili naši – i jejich – budoucnost.
Dozvídám se, že jeden z těch čtyř, se kterým se již znám, mne volá, abych přijala jeho zprávy lidem dnešní doby, protože prý čeká a čeká, ale mezi návštěvníky-turisty se, žel, nevyskytují lidé, kteří by byli schopni ho vnímat a vejít s ním do kontaktu. Utěšuji ho, že snad za nějakou dobu, až se lidé sem a tam dočtou o významu těchto staveb, že ho jistě navštíví i tací, kteří se budou snažit vnímat a naslouchat.
Pak mi ukázal škálu toho, co by chtěl dnešním lidem ukázat – jak žili, jak jedli, jak vnímali Zemi, jaký měli vztah k Duchu, jak vnímali sebe v tom všem, o čem ten jejich život byl. Vybrala jsem si tentokrát téma láska, partnerství, manželství. A pak jsem se dívala na to, co se před mýma očima začalo odehrávat.
Vidím skupinu lidí různého věku. Zaměřuji se na páry a vidím, že jsou tací, kteří touží žít s jedním partnerem, s tím k sobě patřičným, a že v takovém případe ten jeden jediný tu opravdu je a má tytéž touhy. Takový pár se pozná, poznají se na základě souznění svých tužeb a souznění svých osobních určení. Prostě je to tak, nikdo o tom nepochybuje, těm dotyčným i jejich okolí je jasné, že to tak je. Pak tu vnímám ještě další, jiný vzor partnerství. Někteří jedinci mají touhu poznávat a tvořit s větším množství partnerů, chtějí se cítit jako „jednotka ve vztahu s jinou jednotkou“, a chtějí se poznat v různých vztazích, tedy postupně s různými dalšími partnery. Nechtějí se stát nedílnou součástí jednoho životního partnera, a ani nemusí – lidské cesty, touha duše po naplnění tím nebo oním způsobem, obě možnosti jsou legitimní a výrazem boží mnohotvárnosti. Též je možný totální vztah s partnerem stejného pohlaví či život bez partnera. Lidé vědí o mnohosti božích projevů, o tom, že se takto Bůh sám rozvíjí a poznává sama sebe, v mnohosti stvoření, ve které sám je účastníkem. Co tu není vůbec přítomno, je žárlivost. Není tu nikdo, kdo by měl „zaktivovanou duševní bolest“, jejich duševní stav působí harmonicky, beze strachu, naplněně.
Děti jsou fyzicky počaty poté, co si vyberou své rodiče a sdělí jim to mediálně – bezprostřední cestou. Většinou je pár srozuměn, a dítě je počato s jeho vědomou duchovní přítomností, kterou vnímají muž i žena. Nikdy se děti nepočnou náhodně, a též počet dětí na osobu je nízký – v průběhu svého dospělého života mají lidé většinou žádné, jedno nebo dvě děti. Sexuálně – erotický život je však běžný – a nejsou kopy dětí, ačkoliv se nepoužívá žádná antikoncepce. To proto, že jejich pojmutí těchto prožitků a zkušeností je blízké tantrismu. Muži i ženy ovládají svaly a citlivost svých pohlavních orgánů v mnohem větší míře, než my umíme, známe a než si i dovedeme představit. Pokud se nejednalo o početí nového člověka, muž neejakuoval, nýbrž dosahoval orgasmů podobně jako žena – nejednalo se o vrcholný moment, nýbrž o vrcholný čas, a čas byl zároveň v tomto prožitku jaksi zrušen. „Orgastické vznášení se v bezčasovosti“, dala by se nazvat tato úroveň.
Osvícení v tom směru, jak se po něm pídíme dnes, nepotřebovali. Znali svůj duchovně-božský původ, znali reinkarnaci, a na rozdíl od nás toto nejen věděli, ale bezprostředně vnímali. Na rozdíl od mnohých dnešních nauk, kde je hmotný svět zatracován, by na něco takového ani nepomysleli. Země jim byla dočasným domovem, příbytkem duchů jejich i jejich bratrů a sester z minerální, rostlinné a živočišné říše, byla klenotem, kterého si vážili. Oni a vše živé, Země živá, vše bylo dílem božím, potažmo jejich vlastním – byli si vědomi svého poslání a úkolů zde na Zemi, které si v duchovní říši vytvořili, dříve než došlo ke všeobecnému zhmotnění. Základním postojem bylo, naučit se poznat všechny boží vlastnosti a aspekty právě v hmotném světě. Poznat je, jak se ve hmotě vyjadřují, a harmonicky integrovat do systému svého “já“, které se tím postupně stává – stále dokonalejším – Bohem ve světě.
POSLEDNÍ NÁVŠTĚVA DOLMENU – 2004
Už zdálky dolmen vypadá nějaký zašlý, šedý. Ale jinak, napovrch, je snad vše v pořádku. Naše čtyřčlenná skupinka se usadí na konci dlouhého vchodu, zapálíme tyčinky, připravíme sebe, buben a mouku a po otevření dimenzionální brány jsme připraveni ke kontaktu.
( pokr. příště STRANA ŠESTNÁCT)